Kapitola šestnáct - Nabíječ

17. března 2017 v 14:50 | Admin |  Alice Clayten
Kapitola sestnact
To bylo moc brzo, měli jsme ještě počkat."
"Děláš si srandu? Čekali jsme dost dlouho. Víš, že mám pravdu.
Už byl čas."
"Blbost! Kdybysme ještě chvíli počkali, nebyli bysme teď v týhle kaši."
"Nepřipadalo mi, že by sis stěžovala. Pokud si dobře vzpomínám,
bylas ráda."
"Nemohla jsem si stěžovat, protože jsem měla plnou pusu. Ale cejtila
jsem to. Prostě jsem věděla, že je to špatně, že to, co děláme, je ve svý
podstatě špatně."
"Fajn, vzdávám se. Teď mi řekni, jak se z toho dostat?"
"Tak pro začátek, máš to vzhůru nohama," vyštěkla jsem na Simona,
sebrala mu mapu a obrátila ji správně. Už pět minut jsme stáli u krajnice
a snažili se přijít na to, jak se dostat do Nerji.
Po přistání v Malaze jsme prošli celní prohlídkou, zašli do půjčovny
aut a konečně úspěšně vyrazili pryč z centra města, ale stejně jsme
zabloudili. Simon řídil a já jsem měla navigovat, jenže to znamenalo, že
mi každých deset minut vyrval mapu z rukou, přelétl ji očima, udělal
"hmm" a "grr" a pak mi ji hodil zpátky. Vůbec mě neposlouchal a namísto
toho se spoléhal jen na svůj vrozený smysl pro orientaci. Odmítl
dokonce i GPSku, kterou nám k autu poskytli, protože se rozhodl, že
nás do cíle doveze postaru.
Právě proto jsme zabloudili. Mnohem jednodušší by bylo jet vlakem,
jenže Simon potřeboval auto, aby mohl jezdit fotit okolí, kvůli čemuž
jsme koneckonců přiletěli. Po nočním letu jsme byli oba unavení, ovšem
nejlepší způsob, jak se vypořádat s pásmovým syndromem, bylo údajně
zvyknout si na místní čas co nejdříve. Domluvili jsme se, že si až do
večera, kdy půjdeme normálně spát, nedáme ani šlofíka.
Zrovna jsme se hádali, kde že jsme to špatně odbočili. Prý k tomu
došlo ve chvíli, kdy jsem se cpala churrosy ze stánku u cesty, takže jsme
hráli na "Čí je to vina".
"Já jen říkám, že kdyby tady někdo neměl obličej zabořenej mezi
koblihama a radši sledoval cestu, nebyli bysme..."
˘ ´
"To jako můj obličej? Seš si jistej? A kdo mi kradl moje churrosy? Říkala
jsem ti, aby sis koupil svoje, když jsme stavěli!"
"To jsem hlad ještě neměl, jenže pak jsi začala mlaskat a olizovat tu
čokoládu a... rozptýlilas mě." Zvedl hlavu od mapy rozložené na kapotě
auta a zazubil se. Tím prolomil napětí.
"Tak já jsem tě rozptýlila?" zopakovala jsem s úsměvem a natáhla se
k němu blíž. Zatímco zkoumal mapu, prohlédla jsem si ho. Jak mohl
někdo, kdo strávil nekonečně hodin v letadle, vypadat tak dobře? Ve
vybledlých džínách, černém tričku a tmavě modré mikině značky North
Face to Simonovi pořád seklo. Jednodenní strniště přímo žadonilo
o olíznutí. Kdo by olizoval strniště? No přece já. Simon se rukama opřel
o kapotu a při studování cesty neslyšitelně pohyboval rty. Proklouzla
jsem mu pod pažemi a natáhla se před ním nestydatě jako holka z plakátu
do garáže.
"Můžu něco navrhnout?"
"Jde o neslušnej návrh?"
"Překvapivě ne. Můžeme prosím zapnout GPS? Ráda bych tam dojela
dřív, než se budu muset zase vrátit," reptala jsem. Kvůli rezervaci na
poslední chvíli jsem musela odletět o den dřív než Simon. Ale pět dní ve
Španělsku… Nestěžovala jsem si.
"Caroline, GPSka je pro sraby," ohradil se a vrátil se k mapě.
"Tak jsem srab. Navíc chci na večeři a do sprchy a do postele a vyspat
se z týhle změny času. Takže pokud nechceš, abych ti zahrála Stalo se
jedné noci ve španělský verzi, zapni GPSku, Simone." Chňapla jsem ho
za mikinu a stáhla ho k sobě. "Zní to dost krutě?" zašeptala jsem a co
nejněžněji ho několikrát malinko políbila na bradu.
"Mám z tebe úplnou hrůzu."
"Takže ji zapneš?"
"Zapnu," povzdychl si rezignovaně, narovnal se, a vytáhl mě tak
s sebou nahoru. Zaradovala jsem se a vydala se ke dveřím.
"Počkej, počkej, Košilko. Bylas tak krutá, že teď potřebuju cukr,"
poučil mě a v očích mu zajiskřilo.
"Potřebuješ cukr?" podivila jsem se.
Chytl mě za rukáv a přitáhl si mě zpátky. "Ano, přímo ho vyžaduju."
"Ty seš maniak, Simone." Nalepila jsem se na něj a objala ho kolem
krku.
"To si piš." Olízl si rty a zastříhal obočím jako gangster z minulých dob.
"Tak si pojď pro cukříček," škádlila jsem ho, než své rty přitiskl na
moje.
Líbání se Simonem by mě nikdy neomrzelo. Jak by taky mohlo? Od
té noci, co mě "upravdoval" až na kuchyňskou linku, jsme tuhle novou
stránku našeho vztahu prozkoumávali kousek po kousku. Pod vším tím
jiskřením existovalo vážné sexuální napětí, co se budovalo celé měsíce.
A my jsme se ho chystali uvolnit - i když jen pomalu. Jasně, tehdy v noci
jsme mohli skočit rovnou do postele a řádit v ní i několik dní, jenže oba
jsme, aniž bychom o tom mluvili, byli najednou jakoby na stejné vlně.
Byli jsme rádi, že jsme tohle nechali ještě neodkryté.
Simon se mi zatím dvořil a já ho nechala. Chtěla jsem, aby si mě
namlouval. Námluvy jsem si zasluhovala. To, co mělo následovat po
nich, jsem potřebovala, ale ty námluvy? Ty byly, panečku!
Když už jsme u toho, co mělo následovat...
Rukama jsem mu zajela do vlasů, tahala jsem za ně a kroutila s nimi
ve snaze vtáhnout celé jeho tělo do svého. Simon mi sténal do úst, jeho
jazyk si pohrával s mým a já úplně tála. Zasténala jsem, byl to jen docela
tichý nářek, a kvůli obrovskému úsměvu, co se mi začal roztahovat na
tváři, jsem jen stěží mohla pokračovat v líbání.
Simon se mírně odtáhl a zasmál se. "Ty jsi snad šťastná."
"Nepřestávej, prosím," žadonila jsem a přitáhla si jeho obličej zpět
k sobě.
"To je jak líbat vyřezanou dýni. Co se tak culíš?" usmál se na mě dolů
se stejně pobaveným výrazem, jako byl ten můj.
"Jsme ve Španělsku, Simone. Nemůžu se neculit," vzdychla jsem spokojeně
a přitom mu stále cuchala vlasy.
"A já se bál, že je to kvůli tomu, jak líbám," oddychl si a znovu mě
políbil, jemně a něžně.
"Fajn, kovboji, koukneme se, kam nás dovede GPSka?" navrhla jsem
a odstoupila od něj. Musela jsem se ho pustit, jinak bychom nikdy neodjeli.
"Teď uvidíme, jak moc jsme vlastně zabloudili," usmál se a vydali
jsme se na cestu.
* * *
"Podle mě máme odbočit tady… Jo, tady je to," řekl.
Nadskočila jsem na sedadle. Ukázalo se, že jsme blíž, než si myslíme,
ale oba už jsme byli trochu podráždění. Ještě naposledy jsme odbočili
a vyměnili si pohledy. Pak jsem vypískla. Moře na nás zpoza stromů
a útesů vykukovalo posledních několik kilometrů, ale když jsme sjeli na
úzkou, vydlážděnou cestu, došlo mi, že Simon si nepronajal dům poblíž
pláže, nýbrž přímo na pláži. Při tom pohledu jsem doslova oněměla.
Zatímco jsme se blížili k domu, pneumatiky skřípaly po oblázcích.
Po vypnutí motoru jsem zaslechla vlny tříštící se o skalnaté pobřeží
asi třicet metrů od nás. Chvíli jsme zůstali jen sedět. Kochali jsme se
tím vším kolem a zubili se jeden na druhého. Nakonec jsem se vyřítila
z auta ven.
"Tady budeme? Tenhle celej barák... je tvůj?" vykřikla jsem, když se
Simon s taškami postavil vedle mě.
"Náš, jo," usmál se a vybídl mě, abych šla před ním.
Dům byl kouzelný a skvostný zároveň: bílá štuková omítka, střecha
z pálených tašek, rovné linie a klenuté průchody. Chodníček od příjezdové
cesty k domu lemovaly pomerančovníky a po zdech zahrady se
plazila bugenvilea. Klasický rekreační domek byl postavený tak, aby
odolal podnebí a chránil obyvatele uvnitř. Zatímco Simon hledal pod
květináčem klíč, já jsem vdechovala citrusovou vůni a nezaměnitelně
slaný vzduch.
"Áha! Mám ho. Chceš vidět vnitřek?" Chvíli bojoval se zámkem ve
dveřích a pak se otočil zpátky na mě.
Chytla jsem ho za ruku, propletla své prsty s jeho a natáhla se, abych
ho políbila na tvář.
"Děkuju."
"Za co?"
"Žes mě sem vzal," usmála jsem se a tentokrát ho políbila na ústa.
"Mmm, tak to si zasloužím ten cukr, cos mi slíbila." Upustil tašky
a přitáhl si mě blíž.
"Nejdřív si prohlídnu dům!" vyjekla jsem, a když jsem se mu vykroutila,
proklouzla jsem kolem něj dveřmi. Sotva jsem ovšem vešla dovnitř,
na místě jsem ztuhla. Simon, který mi byl hned v patách, do mě narazil.
Obývací pokoj byl snížený, vybavený pohovkami z bílého plyše a pohodlně
vypadajícími křesly a otevřený do místnosti, kterou jsem odhadla
jako kuchyni. V zadní části domu se dalo projít balkonovými dveřmi
ven na široké terasovité schodiště, které sbíhalo ke skaliskům na
pláži. Ale to, kvůli čemu jsem se zarazila, bylo moře. Celý obzor přede
mnou vyplňovala skrze obrovská francouzská okna tmavá modř lenivého
Středozemního moře. Pobřeží se stáčelo zpět k městečku Nerja,
a zatímco se po pláži roztahoval soumrak, v ostatních bílých domcích
roztroušených na útesech se právě začínala rozsvěcovat světla. Když
jsem si konečně vzpomněla, jak se pohybovat, běžela jsem otevřít dveře
na terasu. Jemný závan větříku se přese mě dostal do domu a všechno
zahalil večerní vůní.
Došla jsem k zábradlí z tepaného železa na konci terasy z hliněné
dlažby, obklopené olivovníky. S rukama na rozehřátém kovu jsem se
nemohla
vynadívat na okolí. Simon ke mně přistoupil zezadu a beze
slova mě objal kolem pasu. Položil mi hlavu na rameno a přitulil se.
Opřela jsem se o něj a ucítila, jak se křivky a plochy jeho těla tak akorát
shodují s těmi mými.
Znáte ty momenty, kdy všechno je přesně tak, jak má být? Kdy máte
pocit, že dokonale ladíte s celým vesmírem, a víte, že byste nemohli být
šťastnější? Přesně takový okamžik jsem právě prožívala, a to s plným
vědomím. Uchichtla jsem se a na krku jsem ucítila, jak se Simonovi na
obličeji roztahuje úsměv.
"Je tady hezky, ne?" zašeptal.
"Moc hezky," odpověděla jsem a společně jsme v užaslém tichu sledovali
západ slunce.
* * *
Když už slunce úplně zapadlo, prozkoumali jsme zbytek domu.
S každou novou místností se zdál být krásnější a při pohledu na kuchyni
jsem se neubránila dalšímu vypísknutí. Jako bych se přemístila do
domu Bosonohé komtesy Iny v East Hamptonu, akorát se španělským
šmrncem: ta největší lednice, jakou si jen dokážete představit, nádherné
žulové desky a sporák s šesti hořáky, grilovací plotnou a troubou.
Radši jsem ani nechtěla vědět, jaký Simon platí nájem. Chtěla jsem si to
jen užít. A taky že jsme si to užívali. Pobíhali jsme sem a tam a smáli se
jako děti, když jsme na záchodě v chodbě našli dokonce i bidet.
Pak jsme objevili hlavní ložnici. Vyšla jsem zrovna zpoza rohu a uviděla
Simona, jak stojí na konci chodby hned před dveřmi.
"Cos to proboha našel, že jsi tak tich... ježiši. No nekecej!" Zastavila
jsem se vedle něj a obdivovala to ze zápraží.
Kdyby měl můj život soundtrack, začala by hrát hlavní skladba z filmu
2001: Vesmírná odysea.
Uprostřed rohového pokoje s vlastní terasou, pod níž se rozprostíralo
nejkrásnější moře na světě, stála ta nejobrovitější postel, co jsem kdy
viděla. Vytesaná ze dřeva, které vypadalo jako týkové, a rozlehlá jako
fotbalové hřiště. U pelesti byla navršená hromada snad tisíce hedvábně
měkkých bílých polštářů, která se postupně snižovala k bílému přehozu.
Ten byl ohrnutý tak akorát, aby odhaloval nejluxusnější lůžkoviny,
které zářily, jako by byly osvícené zevnitř. Z tyčí zavěšených nad
postelí splývaly průsvitné bílé závěsy, a tvořily tak baldachýn. A další
závěsy visely u oken s výhledem na moře. Okna byla otevřená a závěsy
se v mírném vánku vzdouvaly, celá místnost se zdála rozvlněná a nadýchaná.
Byla to postel všech postelí. Každé z ostatních mrňavých lůžek se
toužilo stát v dospělosti touhle obryní. Postelový ráj.
"Týjo," vypadlo ze mě, zatímco jsem ještě pořád stála se Simonem
v chodbě.
Pohled do ložnice nás hypnotizoval. Ta postel byla jako siréna, co nás
vábila, abychom se o ni roztřískali.
"Klidně to zopakuj," vykoktal Simon s očima stále upřenýma na
letiště.
"Týjo," řekla jsem znovu a taky jen dál zírala.
Nemohla jsem od postele odtrhnout oči a najednou jsem strašně,
neuvěřitelně a ukrutně znervózněla. Záchvat úzkosti jak vyšitý.
Simon se mému chabému vtipu zasmál, a tím mě přivedl zpátky.
"Žádnej stres, jo?" nadhodil s nesmělým pohledem v očích.
Cože? Stres? Takže v tom nejedu sama? Měla jsem na výběr. Buď jsem se
mohla řídit všeobecným míněním, podle nějž se dva dospělí na společné
dovolené v nádherném domě s postelí, která je ztělesněným sexem,
okamžitě vrhnou na nonstop milování... nebo jsem nás mohla dostat
z trapné situace a nechat věcem volný průběh. Mezitím si společně užívat.
Jo, to mi znělo líp.
Mrkla jsem na Simona a s rozběhem vyskočila na postel. Polštáře
se přitom rozlétly po celém pokoji. Zavrtala jsem se do zbylé kupy
a vykoukla na Simona, který se opíral o rám dveří tak, jak jsem ho viděla
už mockrát. Vypadal trochu nesvůj, ale pořád mu to slušelo.
"A kde budeš spát ty?" zavolala jsem a na jeho tváři se objevil uvolněný
úsměv.
* * *
"Víno?"
"Dejchám ještě vůbec?"
"Budiž, víno," zasmál se přiškrceně Simon, když vytahoval láhev
růžového z bohatě vybavené chladničky na víno. Zařídil, aby ještě před
naším příjezdem dorazily do domu alespoň základní potraviny. Nic speciálního,
ale dost na to, abychom se najedli a měli veškeré pohodlí. Venku
už byla úplná tma a všechny naše plány ohledně procházky ve městě
padly, jakmile se začaly projevovat následky časového posunu. Namísto
toho jsme se rozhodli zůstat doma, pořádně se vyspat a do města zamířit
až ráno. Měli jsme pečené kuře, olivy, kus sýra Manchego, trochu
úžasně vypadající šunky Serrano a dost dalších pochoutek, abychom
si připravili skvělou večeři. Zatímco Simon rozléval víno, já jsem našla
talíře a brzy nato jsme už seděli na terase. Pod námi hučelo moře a dřevěný
chodníček vedoucí na pláž osvětlovala drobná bílá světýlka.
"Než půjdeme spát, měli bysme sejít na pláž. Aspoň na malou procházku."
"Dobře. Co bys chtěla dělat zítra?"
"Záleží na tom, kdy musíš začít pracovat."
"No, vím o pár místech, na který musím zajet, ale potřebuju najít
i nějaký další. Chceš se přidat?"
"Jasně. Tak ráno začneme městem a uvidíme, kam nás to dovede, co
ty na to?" navrhla jsem a přitom si uždibla z oliv.
Simon pozvedl sklenku a přikývl. "Tak ať nás to někam dovede," prohlásil.
Napodobila jsem ho. "Na to si ráda připiju."
S upřeným pohledem z očí do očí jsme si přiťukli. Pak jsme se na
sebe usmáli jako dva spiklenci. Konečně jsme spolu byli sami, jen jeden
pro druhého. Na celé planetě neexistovalo místo, kde bych byla raději.
Během večeře jsme po sobě navzájem nenápadně pokukovali a popíjeli
víno, z kterého jsem byla trochu ospalá, ale taky přecitlivělá.
Po jídle jsme se opatrně vydali po skalnatém břehu směrem k pláži.
Abychom nezakopli, chytili jsme se za ruce a už jsme se nepustili.
Najednou jsme stáli na kraji světa, slaný vítr se nám proháněl ve vlasech
i v oblečení a mírně se do nás opíral.
"Je mi s tebou hezky," řekla jsem mu. "Já, ehm, no, ráda tě držím za
ruku," přiznala jsem posílená vínem. Duchaplné žertíky leckdy přijdou
vhod, ale někdy stačí obyčejná pravda. Simon se namísto odpovědi jednoduše
usmál, přitáhl si moje ruce ke svým ústům a jemně je políbil.
Chvíli jsme sledovali vlny, pak si mě přitáhl k hrudi a přitulil si mě
k sobě. Pozvolna jsem vydechla. Opravdu to je tak dávno, co jsem cítila...
Co jsem to vlastně cítila?... Že mi na někom záleží?
"Jillian mi řekla, že víš o mých rodičích," zašeptal tak tiše, že jsem ho
sotva slyšela.
"Vím. Pověděla mi o nich."
"Pořád se drželi za ruce. Ale ne, aby se předváděli, chápeš?"
Přitakala jsem mu do hrudníku a vdechla jeho vůni.
"Všude vidím dvojice, co se drží za ruce a říkají si 'lásko' a 'miláčku'
a 'zlato' a celý to přehánějí. Připadá mi to, já nevím, falešný. Zajímalo by
mě, jestli by dělali to samý, kdyby před nima nikdo nestál."
Znovu jsem přitakala.
"Ale mí rodiče? Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale když na
to myslím teď, dochází mi, že jejich ruce byly jako sešitý dohromady.
Drželi se za ně furt. I když se nikdo nedíval, víš? Vracel jsem se z tréninku,
oni leželi před televizí, každej na jednom konci gauče, ale s rukama
na polštáři, nataženýma tak, aby se mohli pořád dotýkat... Bylo to... já
nevím, bylo to hezký."
Rukou, kterou jsem měla pořád v jeho, jsem ho zmáčkla a jeho silné
prsty mi stisk oplatily.
"Tak to asi pořád fungovali jako pár, ne jen jako máma a táta," řekla
jsem, když jsem uslyšela, jak se mu lehce zrychlil dech.
"Jo, přesně."
"Chybí ti?"
"Samozřejmě."
"Možná to bude znít divně, protože jsem je nikdy nepoznala, ale
mám dojem, že by na tebe byli moc pyšní, Simone."
"Snad jo."
Na okamžik jsme se odmlčeli a vnímali jen noc kolem nás.
"Vrátíme se dovnitř?" zeptala jsem se.
"Dobře." Políbil mě do vlasů a vydali jsme se zpět k domu. S rukama
stále spojenýma, jako by nám je někdo potřel vteřinovým lepidlem.
* * *
Nechala jsem Simona, aby uklidil po večeři, protože jsem si ještě
před odchodem do postele chtěla dát rychlou sprchu. Když jsem ze sebe
smyla dny cestování, hodila jsem na sebe staré tričko a klučičí trenky.
Na prádélko, co jsem si s sebou sbalila, jsem byla moc unavená. Ano,
sbalila jsem si i prádélko. Ale no tak, nejsem žádná jeptiška.
V ložnici (jasně že jsem si zabrala tu velkou) jsem se postavila před
zrcadlo, a když jsem si dosušila fénem vlasy, spatřila jsem v odrazu
Simona, jak se zastavil ve dveřích. Mířil do svého pokoje, byl taky
vysprchovaný a na sobě měl kalhoty od pyžama a kolem krku omotaný
ručník. Byla jsem sice vyčerpaná, ale zase ne tolik, abych jeho vzhled
neocenila. Zatímco jsem se na něj dívala skrz zrcadlo, i on si mě prohlížel.
"Jaká byla sprcha?" zeptal se.
"Fakt skvělá."
"Chystáš se do postele?"
"Sotva udržím oči otevřený," poznamenala jsem a na důraz táhle
zívla.
"Mám ti něco donést? Vodu? Čaj? Cokoli?"
Když vkročil dovnitř, obrátila jsem se k němu.
"Vodu ani čaj ne, ale jednu věc bych si před spaním přála," zapředla
jsem a udělala pár kroků směrem k němu.
"A co je to?"
"Pusa na dobrou noc."
Simonovi potemněly oči. "Ale kruci, jenom to? To snad zvládnu."
Přiblížil se ke mně a objal mě kolem pasu.
"Tak mě, ty blázne, polib," poškádlila jsem ho a padla mu do náruče
jako ve starém melodramatu.
"Tady máš svýho líbajícího blázna," zasmál se, ale do vteřiny se už
nesmál ani jeden z nás. A do několika minut už ani nikdo nestál na
nohou.
Po pádu do hory polštářů jsme se začali různě převalovat, všelijak
proplétat ruce a nohy a naše polibky byly čím dál uspěchanější. Tričko
se mi vyhrnulo do pasu a pocit, který vyvolal jeho párek-nazdárek
na mojí mušličce, se nedá popsat. Simon mě po celém krku zasypával
polibky, lízal a sál, zatímco já jsem sténala jako děvka v kostele.
Po pravdě, v kostele jsem ještě nikdy děvku sténat neslyšela, ale měla
jsem dojem, že zvuky, co mi vycházejí z pusy, znějí jako něco vysoce
bezbožného.
Přehodil mě jako hadrovou pannu a posadil si mě na sebe. Nohama
jsem ho objímala v bocích přesně tak, jak jsem si už dlouho přála. Zavrněl
a díval se, jak si netrpělivě shrnuju vlasy z tváře, abych si mohla
pořádně prohlédnout hřebce, na kterého jsem byla vysazená.
Vtom jsme své pohyby zpomalili a pak jsme se oba zároveň zastavili.
Bez ostychu jsme na sebe hleděli a zcela otevřeně se navzájem zkoumali.
"Neuvěřitelný," vydechl a natáhl ruce, aby mi chytil obličej do dlaní.
Přitiskla jsem se k nim nosem.
"Jo, to je to správný slovo. Neuvěřitelný." Začala jsem ho líbat na prsty.
Simon na mě znovu upřel sexy safíry, co na mě zkoušely své vúdú,
z kterého jsem roztála tak, že ze mě zbyla jen louže, jen louže plná bláta,
blátivá louže. Už chápete, co se mnou prováděl?
"Tohle nechci pokazit," pronesl zničehonic a jeho slova mě vytrhla
z jazykových hrátek.
"Počkej, cože?" zeptala jsem se a potřásla přitom hlavou, abych si ji
vyčistila.
"Tohle. S tebou. Mezi náma. Nechci to pokazit," trval na svém, když
se pode mnou posadil. Nohama jsem ho objala kolem pasu.
"Aha, fajn, tak to nedělej," nadhodila jsem, ačkoli jsem si nebyla jistá,
kam to povede.
"Asi bys měla vědět, že s tímhle nemám žádný zkušenosti."
Nadzvedla jsem obočí. "Doma mám zeď, která by s tebou nesouhlasila…,"
zasmála jsem se. Stáhl si mě, nepochopitelně hrubě, na svou
hruď. "Hele… co je ti? Co se děje?" tišila jsem ho a rukama mu jezdila
nahoru a dolů po zádech.
"Caroline, já… ježiši, jak mám tohle říct, aniž by to znělo jako nějakej
díl z Dawsonova světa?" brblal mi do krku.
Jakmile se mi před očima objevil Pacey, nedokázala jsem se ubránit
chichotu, což Simona probralo. Mírně jsem se odtáhla, abych na něj
viděla. Smutně se usmíval.
"Fajn, do háje s Dawsonem. Caroline, mám tě fakt rád, ale od střední
jsem s žádnou holkou nechodil a nemám páru co a jak. Chci, abys
věděla, že to, co k tobě cejtím… do prčic, je to prostě jiný, dobře? A ať
si ta tvoje zeď doma říká, co chce, ty musíš vědět, že to, co máme, nebo
budeme mít, je prostě jiný, dobře? Takže teď to víš, jo?"
Simon se mi snažil říct, že jsem výjimečná a že nejsem žádná náhražka
za harém. A já to věděla. Díval se na mě tak vážně, tak úpěnlivě, že se mi
srdce otevřelo ještě víc. Něžně jsem ho políbila na sladké rty.
"Za prvý, já tohle vím. Za druhý, jde ti to líp, než si myslíš," usmála
jsem se a postupně ho políbila na obě oční víčka. "A pro tvou informaci,
já jsem Dawsonův svět milovala a ve Warner Bros. by na tebe byli
hrdý."
Simon na mě vykulil oči a to mě pobavilo. Oběma se nám ulevilo.
Pevně jsem ho objala a držela, zatímco jsme se kolébali sem a tam
a poblázněné hormony se pomalu zklidňovaly v tomhle nově objeveném
prostoru, v tomhle důvěrném vztahu, na kterém jsme začínali být
téměř závislí.
"Líbí se mi, že na to jdeme pomalu. Hezky se mi dvoříš," zašeptala
jsem.
Simon pode mnou napjal svaly. Cítila jsem, jak se mírně třese.
"Tak já se ti dvořím?" rozesmál se tak nekontrolovatelně, až mu slzy
vhrkly do očí.
"Zmlkni," vykřikla jsem a praštila ho polštářem. Ještě chvíli jsme se
oba smáli, ale pak jsme na luxusní posteli padli, protože nás přemohla
únava z časového posunu. Uvelebili jsme se jeden vedle druhého. Ani
mě nenapadlo, že bychom měli spát v oddělených ložnicích. Chtěla
jsem ho u sebe. Tulili jsme se k sobě obklopení polštáři a Španělskem.
Ještě než jsem v jeho náruči sklouzla do sna, napadlo mě, že se asi do
svého Nabíječe zamilovávám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama