Kapitola dvacátá - Nabíječ

17. března 2017 v 14:55 | Admin |  Alice Clayten
Kapitola dvacet
Já jsem to předstírala!
Předstírala jsem to se Simonem. Určitě existuje pravidlo, které někdo
někam napsal, nebo dokonce vytesal do kamenné desky: Nebudeš
to předstírati s Nabíječem. Co je psáno, to je dáno. Já to předstírala, tím
pádem jsem byla odsouzená k věčnému bloudění po planetě, bez Óčka.
Moc jsem to dramatizovala? Ano. Jenže pokud tohle nevolalo po
malém dramatu, tak co teda?
Následujícího rána jsem vstala z postele dřív, než se Simon probudil,
což se za celý náš společný pobyt ještě nestalo. Obvykle jsme zůstávali
v posteli, dokud se neprobudil ten druhý, a pak jsme se v ní ještě povalovali,
povídali si a vzájemně se dobírali. A líbali se.
Mmm, líbali se.
To ráno jsem si ovšem pospíšila do sprchy a z ní rovnou do kuchyně,
kde jsem právě krájela ovoce k snídani, když se objevil rozespalý
Simon. Došoural se ke mně v ponožkách a s boxerkami staženými na
bocích a ještě s napůl zavřenýma očima mě s úsměvem objal.
"Jak to, že seš tady? Bylo mi smutno. Taková velká postel a žádná Caroline
v ní. Kam jsi mi utekla?" zeptal se a přitom mě políbil na rameno.
"Dneska jsem si musela přivstat. Víš přece, že v deset pro mě přijede
taxík? Chtěla jsem ti ještě před odjezdem udělat snídani," usmála jsem
se a obrátila se k němu, abych mu dala pusu.
Zpátky mě Simon už otočit nenechal, namísto toho mě zadržel a začal
líbat. Uvnitř jsem byla jako zablokovaná, nemohla jsem tomu zabránit.
Potřebovala jsem čas, abych to všechno zpracovala a pochopila, proč je
mi tak hrozně. Jenže to si Simon nezasloužil. Příliš jsem ho zbožňovala,
tak jsem se jím znovu nechala strhnout a poddala se jeho polibkům.
Líbala jsem horečnatě a vášnivě, ale dřív, než to mohlo přejít v něco víc,
jsem se odtáhla.
"Ovoce?"
"Co?"
"Ovoce. Udělala jsem ovocnej salát. Dáš si?"
"Aha, jo. Jasně. To zní dobře. Kafe je hotový?"
"Voda už se vaří. Můžeš ji nalít do french pressu." Poplácala jsem ho
po tváři a mávla směrem ke konvici. Zatímco jsme se spolu pohybovali
po kuchyni a klidně si povídali, Simon mi sem tam ukradl polibek.
Snažila jsem se skrýt svůj zmatek a fungovat co nejnormálněji. Podle
mě Simon vycítil, že se něco děje, ale napodobil mě a nic neřešil.
Naposledy jsme se posadili ven na terasu, dali si spolu snídani a přitom
sledovali příboj.
"Seš ráda, že jsi se mnou jela?" zeptal se.
To bylo naprosto zjevné. Kousla jsem se do rtu.
"Strašně ráda. Byl to nádhernej výlet," usmála jsem se a natáhla se
přes stůl pro jeho ruku, abych ji stiskla.
"A co teď?"
"Jak co teď? Zpět do reality. V kolik zítra přiletíš?" zajímala jsem se.
"Pozdě. Hodně pozdě. Mám ti zavolat, nebo…," nedopověděl. Jako by
se ptal, jestli se pak u mě může stavit.
"Zavolej mi, až přistanete. Je jedno v kolik," ujistila jsem ho a s očima
upřenýma na moře jsem dál srkala kávu. Simon se odmlčel. Znovu jsem
se kousla do rtu, tentokrát proto, abych se nerozbrečela.
* * *
Když dorazil taxík, měla jsem už sbaleno a byla jsem připravená
k odjezdu. Ještě předtím mě Simon zkoušel nalákat k sobě do sprchy,
ale vymluvila jsem se, že musím najít pas. Panikařila jsem a odtahovala
se od něj, zrovna když jsme se začínali tak sbližovat, jenže předchozí
noc mě vážně rozhodila.
Vsadila jsem všechno na jednu kartu, na Óčko, a problém nebyl
v Simonovi. Byl ve mně. Sex s ním byl neuvěřitelný, úžasný a dokonalý
dokonce i s kondomem, a přesto… nic.
Simon mi pomohl se zavazadly k autu a naložil je do kufru. Prohodil
s řidičem pár slov a pak se vrátil za mnou do domu, kterým jsem se ještě
naposledy procházela. Prožila jsem v něm skutečnou pohádku a radovala
se z každé chvíle.
"Už je čas?" zeptala jsem se u zábradlí na terase, a když ke mně přistoupil,
opřela jsem se o něj zády. Bylo příjemné cítit ho u sebe.
"Už je čas. Máš všechno?"
"Myslím, že jo. I když by se mi hodilo i pár zdejších krevet, jenže
nevím, jak bych je propašovala," zasmála jsem se a Simon se mi zazubil
do vlasů.
"Snad najdeme něco podobně dobrýho i doma. Příští víkend bysme třeba
mohli pozvat ostatní a zkusit jim uvařit něco z toho, co jsme jedli tady."
Otočila jsem se k němu čelem. "Poprvé se ukázat spolu?" usmála jsem se.
"No jasně. Teda, jestli chceš," dodal plaše a opatrně se na mě podíval.
"Chci," odpověděla jsem. Jak by ne? Se Simonem jsem chtěla být i bez
toho stupidního, zpropadeného Óčka.
"Fajn, bude to náš debut nad krevetama. I když to zní divně."
Zasmála jsem se a on si mě přitiskl k sobě. Vtom řidič zatroubil, tak
jsme se vydali k autu.
"Zavolám ti, až se vrátím, dobře?" řekl.
"Počkám na tebe. Udělej nějaký pěkný fotky," nařídila jsem mu.
Shrábl mi vlasy z tváře a naklonil se pro polibek na rozloučenou.
"Pa Caroline."
"Pa Simone."
Nastoupila jsem do auta a pohádky byl konec.
* * *
Jakmile jsem se uvelebila na sedadle první třídy, měla jsem před
sebou spoustu času na přemýšlení. Kecám. Měla jsem spoustu času na
to, abych jen seděla, trápila se a reptala. Cestou na letiště jsem brečela
v taxíku a snažila se uklidnit řidiče, že jsem v pohodě a že jsem se
nezbláznila. Měla jsem v sobě prostě jen strašně moc napětí a to muselo
nějakým způsobem ven. Například očima. Bylo mi smutno a byla jsem
rozčarovaná. Pak už jsem s bulením ale přestala.
Zkusila jsem si číst. Na letišti v Malaze jsem si nabrala stoh laciných
časopisů, a jak jsem jimi listovala, do očí mi bily tituly článků jako:
Jak poznáte, že je váš orgasmus ten nejlepší, co můžete mít
Cvičte podle Kegela a dosáhněte vícenásobného orgasmu
Nový hubnoucí plán: Orgasmem ke štíhlé linii!
Spodní Caroline, Mozek, Páteř i Srdce stály v jedné řadě a kamenovaly
Nervy, které se před nimi zkoušely schovat.
Rozčileně jsem všechny časopisy zavřela a zastrčila do kapsy u sedadla
před sebou. Zapnula jsem notebook a vzala si sluchátka. Na zpáteční
let jsem si stáhla pár filmů. Mohla jsem myšlenkami utéct k fiktivnímu
příběhu. Jasně, to jsem mohla. Projela jsem tituly ve složce… Když Harry
potkal Sally? Ani nápad, tu scénu v lahůdkářství bych fakt neustála. Top
Gun? Ani nápad, tam je ta scéna, kdy to dělají a všechno je do modra
a průsvitné záclony vlají ve vánku. Ne, to se podobá mojí pohádce.
Nakonec jsem našla film, který byl pro mě bezpečný, spolkla tři pastilky
Tylenolu PM a usnula dřív, než se Luke naučil používat svůj světelný
meč.
* * *
Někde mezi přestupem na letišti LaGuardia a letem z New Yorku
do San Franciska jsem přestala být smutná, zato jsem šílela vzteky. Po
tom, co jsem se vyspala a skoncovala s bulením, mi bylo sice lépe, ale
byla jsem rozčílená a pociťovala nutkání přecházet sem a tam. Akorát
že to v letadle nejde. S nevolí jsem zůstala sedět a vymýšlela, jak se té
zlosti zbavím - a jak zvládnu žít celý život bez naděje na Óčko. Zase
jsem to moc dramatizovala? Možná, jenže když nemáte žádné Óčko na
dohled, jen těžko vidíte světlo na konci tunelu.
Když jsme konečně přistáli a já jsem se fyzicky i psychicky vyčerpaná
hrnula s davem pro zavazadla, zvedla jsem hlavu a pohlédla do tváře
tomu, koho jsem už nikdy nechtěla potkat.
Cory Weinstein, co pálil jako kulomet.
Přes celou jednu stěnu novinového stánku byl nalepený jeho pitomý
ksicht na reklamním plakátu k řetězci pizzerek Slice o' Love. Cory na
něm pózoval s obrovským plátkem pizzy Diavolo a při pohledu na jeho
obří hlavu, na které se nechutně roztahoval sebevědomý úsměv, pohár
mého vzteku přetekl. Najednou měl tvář. Můj vztek měl tvář, a to pěkně
stupidní. Nejradši bych do ní praštila, jenže šlo jen o obrázek.
Bohužel, ani to mě nezastavilo.
Vybouchnout na mezinárodním letišti není moc chytré. Vyšlo najevo, že
takové věci se netolerují, takže když mi chlapíci od bezpečnosti letového
provozu vynadali a já jsem slíbila, že už nikdy na žádný plakát nezaútočím,
nacpala jsem se do taxíku, stále prosycená pachem letadla, a vrátila se
do svého bytu. Tam jsem kopla do dveří, tentokrát vlastních, shodila tašky
a teprve potom spatřila jediné dvě věci, které mě mohly rozesmát.
Clivea a svého kuchyňského robota.
Kocour ke mně přiběhl s hlasitým mňoukáním, respektive mi skočil
do náruče, a projevil mi zvláštní náklonnost, kterou si schovával
přesně pro chvíle, jako byla tahle. Jeho kočičí mozeček nějak vytušil,
co potřebuju, a zahrnul mě maximální pozorností. Mrskal ocasem, přitom
nepřestával vrnět, hlavičkou mě dloubal do brady a velkými packami
mě objímal kolem krku. Přitiskla jsem ho pevně k sobě a smála se
mu do kožíšku. Bylo fajn být zase doma.
"Starali se o tebe strejdové Euan a Antonio pěkně? Co, ty? Kdo je
můj největší mazlíček?" cvrlikala jsem. Pak jsem ho postavila zpátky
na podlahu a vzala konzervu s tuňákem, pochvalu za to, že se během
mé nepřítomnosti choval slušně. Když jsem odvrátila oči od Clivea, který
se soustředil už pouze na svou misku, zaměřila jsem kuchyňského
robota. Rozhodla jsem se, že nejdřív půjdu do sprchy a pak se dám do
pečení. Pečení by mi mohlo pomoct.
* * *
Po neurčitě dlouhé době - řekla bych, že mezitím, co jsem míchala
a hnětla, zapadlo a zase vyšlo slunce - jsem zaslechla zaťukání na
dveře. Pekla jsem tak dlouho, že když jsem zvedla hlavu od krájení
fantastických brownies podle Iny, zakřupalo mi hlasitě v zádech. Příprava
brownies Bosonohé komtesy byla o něco složitější, ale věřte mi,
že námaha stála za to. Kolik bylo vůbec hodin? Rozhlédla jsem se po
Cliveovi, ale nikde jsem ho neviděla.
Jak jsem se šourala ke vchodu, všimla jsem si, že všude na podlaze je
cukr, hnědý i bílý, který mě proti mé vůli nutil ke klouzavému tanečku.
Ozvalo se další zaklepání, tentokrát naléhavější.
"Už jdu!" zavolala jsem a zakoulela očima nad tím bincem. Když jsem
vzala za kliku, neuniklo mi, že mám klouby prstů umazané od rozehřáté
čokolády. Aby se neplýtvalo, rychle jsem si je ještě před otevřením olízla.
Za dveřmi stál Simon a vypadal dost unaveně.
"Co tady děláš? Vždyť jsi měl přiletět až…"
"Až pozdě v noci, já vím. Letěl jsem dřív." Prodral se kolem mě do
bytu.
Zavřela jsem za ním a trochu si uhladila zástěru, která lepila od sladkého
těsta.
"Letěl jsi dřív? A proč?" zeptala jsem se a sklouzla se k němu po cukru
na podlaze.
Simon se s pobaveným úsměvem rozhlédl kolem, pak zmerčil kupy
cukroví a koláče různých chutí na okenních parapetech a jídelní stůl
zaplněný cuketovými, dýňovými a pomerančovo-brusinkovými buchtami
zabalenými do alobalu a vyskládanými na sobě jako základy
nějakého domu. Zazubil se a z čela mi sebral rozinku. Ani jsem netušila,
že ji tam mám.
"Řekneš mi, proč jsi to předstírala?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama