Kapitola devět - Nabíječ

17. března 2017 v 14:40 | Admin |  Alice Clayten
Kapitola devet
Sms mezi Caroline a Simonem:
Přišel ti balík. Podepsala jsem se za tebe a mám ho u sebe.
Dík. Vyzvednu si ho, až se vrátím. Jak se máš?
Dobře, pracuju. Jak se mají Irové?
Jsou šťastní. Co tvůj bláznivej kočičák?
Šťastnej. Nachytala jsem ho, jak se snaží lézt po stěnách.
Pořád hledá Purinu. Chybí mu.
Bojím se, že osud není jejich románku nakloněn.
Nejspíš ne… jen tak se z toho ale nedostane. Měla bych mu zvýšit dávku
šanty kočičí.
Nepřežeň to. Nikdo nechce kočičku, co nedokáže plynně konverzovat.
Trochu mě děsíš.
LOL. Neboj se mě. Dostaneš lízátko.
Jestli tě uvidím v baloňáku, budu dělat, že tě neznám! BTW, kdy se vracíš?
Stýská se ti trošičku?
Ne, chci si zase nad postel pověsit obrázky a zajímalo by mě, jak dlouho mi
tam vydrží.
Budu doma za 2 týdny. Jestli na mě počkáš, pomůžu ti.
To je to nejmenší, co můžu udělat.
To je fakt, počkám. Ty sežeň kladivo, já obstarám koktejly.
Zajímá tě moje kladivo, co?
Právě jdu přes chodbu nakopnout tvý dveře.
Sms mezi Mimi a Caroline:
Holka, to se podrž! Sophiini prarodiče mají příští měsíc volnej barák.
Jede se k Tahoe, zlato!
Super! Umírám touhou někam s váma vypadnout.
Napadlo nás, že pozveme i kluky… máš něco proti tomu?
Nevadí. Ve čtyřech si to skvěle užijete.
Blbko, samozřejmě jsi taky zvaná.
Pěkně děkuju! Celá se třesu na romantickej víkend s dvěma páry.
BOMBA!
˘
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
Nebuď trapná. Prostě jedeš a hotovo. Žádný pátý kolo u vozu. Bude to
sranda! Představ si, Ryan hraje na kytaru. Vezme ji a zazpíváme si!
To má bejt tábor? Ne dík!
Sms mezi Mimi a Neilem:
Čau obře, co máš v plánu v půlce příštího měsíce?
Čau prcku. Zatím nic. Co navrhuješ?
Sophiini prarodiče nám nechají volnej barák u jezara Tahoe. Pojedeš?
Řekni i Ryanovi...
To si piš! Já pojedu. Ještě zjistím, co na to šprt.
Zkouším přemluvit Caroline, aby se přidala.
Super! Čím víc lidí, tím víc srandy. Platí dneska večer to rande
se Sophií a Ryanem?
Jasně, tak zatím.
Měj se, puso.
Sms mezi Simonem a Neilem:
Už mě s těma Lucky Charms neotravuj.
Maskot těch jejich cereálií mě vždycky dostane! Hele, kdy budeš zpátky?
Příští měsíc jedeme na víkend k Tahoe.
Vracím se příští týden. Kdo tam bude?
Sophia, Mimi, Ryan a já. Možná Caroline. Je s ní celkem sranda.
Jasně, ale jenom když nedělá kazimrdku. Takže Tahoe?
Jo, Sophiini prarodiče tam mají dům.
Fajn.
Sms mezi Simonem a Caroline:
Jedeš k Tahoe?
Jak to, sakra, že o tom už víš?
Něco se mi doneslo… Neil je celej natěšenej.
To si dovedu představit. Hlavně kvůli Sophii ve vířivce.
Moment, chodí přece s Mimi.
To sice chodí, ale má zálusk na Sophii ve vířivce, věř mi.
Nekecej.
V San Francisku se dějou divný věci. Všichni chodí s nesprávnou osobou.
Cože?
Úplnej šok. Mimi mluví jen o Ryanovi, co na ni dělá smutný psí oči, a Sophia
je tak mimo z Neilových obrovských tlap, že ani nevidí, jak po ní kouká taky.
Fakt sranda.
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
Proč se neprohodí?
To říká kluk, co má harém… Někdy to nejde tak lehko.
Počkej, až se vrátím. Zařídím to.
OK, pane Opraváři. Předtím nebo potom, co mi pověsíš obrázky?
Klídek, Košilko. Už jsem skoro u tebe v ložnici.
Ach
Tys vážně napsala: ach?
Ach…
Jedeš k Tahoe?
To nemám v úmyslu. Ačkoli by bylo zajímavý vidět ten chaos, až jim to
konečně dojde.
Přesně.
Sms mezi Caroline a Sophií:
Co mají znamenat ty řeči, že s náma nejedeš k Tahoe?
Uf! A co je na tom?
Klid, amazonko. Co tě žere?
Prostě nechápu, proč je tak důležitý, abych vás čtyři doprovázela
na romantickým víkendu. Úplně klidně pojedu až někdy příště. Jedna věc
je vyjít si s váma tady ve městě, ale tahat se s váma k Tahoe? To fakt ne.
Slibuju, že tak to nebude.
Už doma musím poslouchat Simona, jak mi buší na zeď. Nepotřebuju
slyšet, jak tebe ve vedlejším pokoji ojíždí Ryan nebo jak Mimi klátí Neil.
Myslíš, že ji klátí?
Cože?
Myslíš, že Neil klátí Mimi?
Jak to myslíš?
No, jestli už…
Ty se mě vážně ptáš, jestli naše drahá přítelkyně Mimi souloží se svým
novým mazlíčkem?
Ano! To se ptám.
Když to chceš vědět, tak ne. Ještě ji neklátí. A proč tě to zajímá, hele?
Tys přece už s Ryanem spala, ne? Nebo ne?
Musím jít.
Sms mezi Sophií a Ryanem:
Není divný, že chodíme jen na dvojitý rande s Mimi a Neilem?
Cože?
Tak je to divný?
Já nevím. Je?
Je. Dneska večer se stav SÁM a koukneme na film.
Ano, madam.
BTW, řekni svýmu kámošovi Simonovi, ať dorazí k Tahoe.
Mám to udělat z nějakýho zvláštního důvodu?
Jo.
Řekneš mi z jakýho?
Ne. Přines popcorn.
Sms mezi Ryanem a Simonem:
Už máš dost zelený barvy?
Těším se domů, jo. Přiletím zítra pozdě v noci. Nebo dneska v noci.
Sakra, už nevím.
Sophia mě poprosila, abych se tě oficiálně zeptal, jestli s náma
chceš jet k Tahoe. Pojedeš?
Takže Tahoe?
Jo. Myslím, že jede i Caroline.
Já myslel, že tam nebude.
Tys mluvil s Kazimrdkou?
Trochu. Je s ní celkem sranda. Vypadá to, že příměří funguje.
Hmmm. Tak co, pojedeš?
Promyslím to. Dáme tenhle víkend windsurfing?
Jasně.
Sms mezi Simonem a Caroline:
Právě mě pozvali na ten víkend u Tahoe. Jedeš tam?
Pozvali tě? Uf…
Mám to chápat tak, že ses ještě nerozhodla?
Já nevím. Mám to tam ráda a dům je fakt pěknej. Ty pojedeš?
A ty pojedeš?
Ptala jsem se první.
No a co?
Děcko. Ano, myslím, že nakonec pojedu.
Super! To jezero je skvělý.
Takže najednou jedeš?
Možná. Mohla by to být sranda.
Hmm, tak uvidíme. Zítra jsi doma?
Jo, přiletím v noci a pak prospím aspoň jeden den.
Ozvi se, až se vzbudíš. Mám pro tebe ten balík.
Ozvu.
Dneska večer upeču cuketovou buchtu, kousek ti nechám. Asi nebudeš
mít nakoupeno, co?
Ty umíš udělat cuketovou buchtu?
Jo
Ach…
* * *
Najednou mě probudila hudba z vedlejšího bytu. Duke Ellington.
Mrkla jsem se na budík. Byly dvě ráno. Clive vystrčil hlavu zpod přikrývky
a zasyčel.
"Zmlkni a nežárli," sykla jsem na něj taky.
Upřeně se na mě podíval a pak mi ukázal zadek, když se otočil a hlavou
napřed se zkroutil zase pod deku.
Pohodlně jsem se uvelebila a s úsměvem poslouchala hudbu.
Simon byl doma.
* * *
Následujícího rána jsem se vzbudila nadšená z toho, že je sobota.
Všechno jsem stihla už v týdnu, takže jsem neměla nic na vyprání ani
žádné pochůzky. Prostě jsem si mohla užít celý den a relaxovat. Super.
Rozhodla jsem se začít pěknou, dlouhou koupelí a ve vaně vymyslet,
jak se svým volným dnem naložím. Napadlo mě, že odpoledne bych si
mohla zaběhat v Golden Gate Parku. Za hezkého počasí je podzim v San
Francisku nádherný. Nebo bych si s sebou mohla vzít jen knihu a strávit
tam celý zbytek dne.
Napustila jsem si vanu a Clive mi přišel dělat společnost. Když jsem
ze sebe shodila pyžamo na podlahu, obtočil se kolem mých nohou a při
pohledu na vysokou pěnu zamňoukal. Vždycky se strašně rád procházel
po okraji vany, zatímco jsem se v ní koupala. Nikdy do ní nespadl, ačkoli
někdy si namočil ocas. Hloupá kočka. Brzy si měl namočit víc než jen ocas.
Zkusila jsem vodu. Clive si už vyskočil na okraj obrovské vany, ale já
jsem se rozhodla, že si předtím, než se do ní naložím, dám ještě kávičku.
Odťapala jsem do kuchyně (jen tak, jak mě Bůh stvořil), abych si
připravila šálek. Při odměřování zrníček do mlýnku jsem dlouze zívla.
Vhodila jsem několik lžiček do filtru a šla si pro vodu. Jak jsem otočila
kohoutkem, spustil se šílený vřískot.
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
Nejdřív jsem uslyšela Clivea, jak velmi neobvykle zamňoukal. Pak se
ozvalo šplouchnutí. Při představě, že Clive konečně spadl do vany, jsem
se zasmála, když vtom mi z dřezu vystříkla voda přímo do obličeje.
Celá zmatená jsem začala zuřivě mrkat, dokud mi nedošlo, že voda
stříká z vršku kohoutku a máčí mi celou kuchyň.
"Do prdele!" zaječela jsem a pokusila se ho zavřít. Nešlo to.
S dalšími nadávkami na jazyku jsem doběhla do koupelny a objevila
Clivea, promočeného na kost, jak se schovává za záchodovou mísou,
a kohoutek u vany, který střílí vodu po celé koupelně.
"Co to sakra…?" vykřikla jsem a opět ho zkusila zavřít. Pak jsem úplně
zpanikařila. Bylo to, jako by se celý můj byt najednou zbláznil. Všude
stříkala voda a Clive nepřestával vřeštět z plných plic.
Uprostřed toho všeho jsem stála já. Nahá, zmoklá jak slepice a vyděšená.
"Sakradoprdelezatraceněsakra!" zaječela jsem a sebrala jeden ručník.
Nutila jsem se myslet a uklidnit se. Někde tady musí být hlavní
uzávěr vody. Vždyť navrhuju koupelny, ježišikriste. Mysli, Caroline!
V tu chvíli jsem uslyšela zabušení, které přicházelo odkudsi z bytu.
Nejdřív mě samozřejmě napadla ložnice - přirozeně. Byly to ale vchodové
dveře.
Zabalila jsem se do ručníku a s dalšími sprosťárnami, z kterých by
zrudl i dlaždič, jsem se opatrně přebrodila zvyšující se hladinou vody
na podlaze a rozčíleně otevřela dveře dokořán.
Simon. Kdo jiný?
"Zešílelas? Co má ten řev znamenat?"
Zeleně kostkovaných boxerek a přeleželých vlasů nebo vypracovaných
břišních svalů jsem si skoro ani nevšimla. Skoro.
Hlava mi přepnula na režim přežití, tak jsem Simona, který si ještě
mnul oči, popadla za loket a silou ho vtáhla k sobě.
"Kde jsou v těchhle bytech hlavní uzávěry vody?" zakřičela jsem.
Simon se rozhlédl po spoušti kolem: voda stříkající z kuchyně, voda
vytékající z koupelny na podlahu, já v ručníku s tábořícím Snoopym.
Bohužel jsem neměla čas vybrat si jiný.
Dokonce i v tak krizové situaci si Simon našel dvě a půl vteřiny na
to, aby sjel očima mé polonahé tělo. Dobře, mně zkouknutí toho jeho
zabralo asi tři a půl vteřiny.
Pak jsme oba vyrazili do akce. Simon vběhl do koupelny jako voják
na misi. Slyšela jsem, jak tam začal šramotit. Clive zasyčel a utekl ven,
rovnou do kuchyně. Když mu došlo, že je v ní taky mokro, akrobatickým
výskokem se přenesl na vršek lednice. Rozběhla jsem se ke koupelně,
abych Simonovi pomohla, namísto toho jsem se s ním však střetla hned
ve dveřích kuchyně. Neohroženě doklouzal po vlhké podlaze až ke
dvířkám pod dřezem. Otevřel je a začal kolem sebe rozhazovat čisticí
prostředky. Napadlo mě, že se tak chce nejspíš dostat k uzávěru vody.
Snažila jsem se nevšímat si toho, jak se mu boxerky na zadku lepí na
kůži. Snažila jsem se úplně strašně moc. Byl už taky celý mokrý, když
mu najednou podklouzly nohy a rozplácl se na podlaze.
"Au," zaúpěl zpod dřezu a s nohama roztaženýma po mé kuchyni.
Pak se přetočil na záda. Byl úplně promočený, přesto tak nějak skvostný.
"Pojď sem a pomoz mi. Nemůžu to zavřít," nařídil přes crčící vodu
a kočičí mňoukání.
S vědomím, že mám na sobě jen ručník, jsem k němu bázlivě poklekla
a zkoušela nevnímat jeho tělo - jeho vlhké, dlouhé, štíhlé tělo, které
bylo tak nebezpečně blízko u mého. Z úžasu mě vyvedl další náhodný
stříkanec vody do oka. Znovu jsem se zasoustředila.
"Co mám udělat?" zakřičela jsem.
"Máš nějakej klíč?"
"Jo!"
"Doneseš mi ho?"
"Jasně!"
"Proč křičíš?"
"Já nevím!" Seděla jsem tam a nahlížela pod dřez.
"Ježišimarjá, tak mi pro něj dojdi!"
"Jo, jasně. Hned!" vykřikla jsem a běžela do skříně na chodbě.
Když jsem se vrátila, uklouzla jsem na kachličce a zajela přímo vedle
Simona.
"Tady!" zakřičela jsem a hodila mu klíč pod dřez.
Dívala jsem se, jak pracuje se schovaným obličejem. Při pohledu na
jeho napnuté paže jsem si všimla, jakou má sílu. S údivem jsem sledovala,
jak se mu na pevném břiše dělá šest buchet. Jejda, ne šest, ale osm.
A pak se ukázalo i Véčko. Ahoj Véčko…
Simon brblal a hekal, jak se pokoušel zavřít ventil a bojoval o to
celým svým tělem. Nakonec bitvu s uzávěrem vyhrál. Mezitím jsem si
dokonale prohlédla ty vlhké, zeleně kostkované boxerky, které se na
něj lepily jako druhá kůže. Mokrá kůže, nejspíš taky teplá…
"A je to!"
"Hurá!" zatleskala jsem, když voda konečně přestala téct. Simon
naposledy zasténal, což mi něco připomnělo, pak se uvolnil a vysoukal
se ze skříňky ven.
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
Zůstal ležet vedle mě na podlaze, zmáčený a v trenýrkách.
Já jsem zase seděla vedle něj, zmáčená a v ručníku.
Clive na nás koukal z lednice, zmáčený a naštvaný.
Dál vřískavě mňoukal, zatímco jsme se na sebe se Simonem dívali
a těžce přitom oddechovali. Simon kvůli své bitvě a já… kvůli jeho bitvě.
Nakonec Clive seskočil z ledničky na linku, kde v kaluži vody dostal
smyk. Najel do rádia, odrazil se od něj a dopadl na zem. Zbídačenou
kuchyň vyplnil hlasitý zpěv Marvina Gaye. Clive se otřepal a odběhl do
obýváku.
"Pojďme na to, bejby…," zpíval Marvin po svém a Simon a já jsme na
sebe hleděli karmínově červení.
"To má být vtip?" nadhodila jsem.
"Nezdá se nám to?" řekl Simon a oba jsme se rozesmáli. Smáli jsme
se tomu zmatku, tomu, že to, co se právě událo, bylo směšné a naprosto
šílené tak jako skutečnost, že zrovna ležíme polonazí v kuchyni, mokří
od hlavy až k patě, posloucháme písničku, která nás vybízí, abychom
"šli na to", a smějeme se jako dva blázni.
Nakonec jsem se narovnala a utřela si slzy od smíchu. Simon se posadil
a ještě pořád se držel za břicho.
"To je jak nějakej špatnej díl ze Three's Company," chechtal se Simon.
"Přesně. Doufám, že někdo zavolal pana Furleyho," zahihňala jsem
se a přitom si uvázala ručník pevněji kolem těla.
"Budeme tady muset uklidit," poznamenal Simon a vstal.
Jeho boxerky (a celý jejich obsah) se náhle ocitly v úrovni mých očí.
Klídek, Caroline.
"Jo, to bysme měli." Znovu jsem se zasmála a Simon mi podal ruku,
aby mi pomohl na nohy. Neměla jsem vůbec sílu, takže jsem se na jeho
ruce vyloženě pověsila, uklouzla a natáhla se znovu na podlahu.
"Takhle to nepůjde," zareptal Simon a zvedl mě do vzduchu. Odnesl
mě do obýváku a postavil na zem. "Pozor, aby tady Snoopy nespadl,"
upozornil mě s prstem nataženým k místu, kde ručník zakrýval má
kůzlátka.
"To by se ti líbilo, co?" odsekla jsem a přitáhla si ručník víc k tělu.
"Jdu se převlíct a přinesu taky nějaký suchý ručníky. Snaž se nic
neprovést." Mrknul na mě a zamířil zpátky k sobě do bytu. Znovu
jsem se rozesmála a pak šla do ložnice, kde se z Clivea stala boule pod
dekou.
Při prohledávání prádelníku jsem se zahlédla v zrcadle. Celá jsem
zářila. Hmmm. Nejspíš z té studené vody.
* * *
O hodinu později jsem měla zase všechno pod kontrolou. Se Simonem
jsme vytřeli, sousedy pode mnou jsme upozornili na možné prosáknutí
a zavolali údržbáře.
Právě jsme ručníky, které štědře poskytl Simon, dosušovali poslední
zbytky vody u mých vchodových dveří.
"Úplná katastrofa!" vykřikla jsem, přešla opatrně ke gauči a klesla
do něj.
"Mohlo to být ještě horší. Taky jsi to mohla řešit po tříhodinovým
spánku, ze kterýho by tě vzbudila ženská, co by ječela, jako by ji na
nože brali," namítl Simon a přišel si sednout na opěrku gauče.
Nadzvedla jsem obočí a on to vzal zpět.
"Fajn, to není dobrej příklad, vzhledem k tomu, že na takovej scénář
jsi celkem zvyklá. Co budeš dělat teď?"
"Nevím. Musím tady zůstat a počkat na údržbáře. Do tý doby jsem
bez vody, takže bez kafe, bez sprchy, bez ničeho. Do pytle," mručela
jsem s rukama zkříženýma na prsou.
"No, tak já si půjdu přes chodbu vypít svý kafe a možná si dám sprchu,
kdybys něco potřebovala," oznámil a vydal se ke dveřím.
"Tak hele, to kafe uděláš i mně."
"A můžu s tebou do sprchy?"
"Ty víš, že tam tě nepustím."
"Ale já ti ji dovolím i tak. Tak pojď, ty malá kazimrdko," pobídl mě
s povzdechem, vytáhl mě z gauče a doprovodil přes chodbu. Clive na mě
naposledy naštvaně mňoukl z ložnice a já ho umlčela s "pšt!".
"Jé, počkej. Vezmu nám snídani." Ze stolu jsem sebrala balíček ve
fólii.
"Co je to?" zeptal se Simon.
"Tvoje cuketová buchta."
Přísahám, že se málem kousl do spodního rtu. Cuketovou buchtu
musel mít vážně rád.
* * *
O třicet minut později jsem seděla u Simonova kuchyňského stolu
a s nohama smotanýma pod sebou a ručníkem ve vlhkých vlasech jsem
upíjela kávu z french pressu. Simon vypadal skutečně uvolněně a spokojeně,
zhltl prakticky celou cuketovou buchtu. Sotva jsem si stihla
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
ukradnout drobek, než se jí zmocnil on a kus jako poleno zmizel v jeho
puse.
Odtáhl se od stolu a slastně zamručel, přitom si poplácal plné břicho.
"Chceš další? Upekla jsem jich víc, ty otesánku." Nakrčila jsem na něj
nos.
"Od tebe si vezmu, cokoli mi dáš, Košilko. Ty ani netušíš, jak zbožňuju
domácí moučníky. Nic podobnýho mi už roky nikdo neudělal." Mrknul
na mě a ujelo mu tiché říhnutí.
"Tohle je fakt sexy." Zamračila jsem se a s hrnkem kávy přešla do
obýváku. Nakoukla jsem do chodby, jestli už nepřijel údržbář.
Simon došel za mnou a posadil se na svůj velký, pohodlný gauč. Obešla
jsem místnost kolem dokola a prohlédla si všechny jeho fotky. Na
jedné stěně visela řada černobílých detailů z portrétu ženy na pláži.
Ruce, chodidla, bříško, ramena, nohy, palce a nakonec jen její obličej.
Byla nádherná.
"Tahle je krásná. Někdo z harému?" zeptala jsem se a obrátila se na něj.
Simon si povzdychl a rukou si pročísl vlasy. "Abys věděla, tak ne každá
žena byla na exkurzi v mojí posteli."
"Promiň, dělám si srandu. Kdes to fotil?" zajímala jsem se, když jsem
si k němu sedala.
"Na Bora Bora. Fotil jsem tam sérii z cest po nejkrásnějších plážích
jižního Pacifiku. Ve stylu retro. Tu holku jsem potkal jednou na pláži,
byla místní. Bylo dobrý světlo, tak jsem se jí zeptal, jestli si ji můžu
vyfotit. Docela se to povedlo."
"Je překrásná," poznamenala jsem a usrkla si kávy.
"To je," souhlasil Simon se sladkým úsměvem na tváři.
Chvíli jsme beze slova popíjeli, ani jednomu ticho nevadilo.
"Cos měla dneska vlastně v plánu?" vyzvídal.
"Myslíš předtím, než se mi vzbouřily trubky?"
"Jo, ještě před tím útokem," usmál se nad okrajem svého hrnku
a v modrých
očích se mu zablýsklo.
"Nic moc jsem si neplánovala a nakonec to tak bylo lepší. Chtěla jsem
si jít zaběhat a možná si sednout ven a trochu číst," povzdychla jsem si.
Bylo mi fajn a příjemně. "Co ty?"
"Já jsem chtěl celej den prospat a pak si vyprat horu špinavýho prádla."
"Tak běž spát, jestli chceš. Počkám na toho údržbáře u sebe." Začala
jsem se zvedat. Chudák Simon, vrátil se teprve ráno a já jsem ho ani
nenechala vyspat.
Simon ale mávl rukou a ukázal mi prstem na gauč. "Tohle dobře
znám. Jestli teď půjdu spát, budu unavenej celej tejden. Musím si zase
co nejdřív zvyknout na naše časový pásmo, takže je nejspíš dobře, že na
tebe ty trubky zaútočily."
"Hmm, jak myslíš. Tak jak bylo v Irsku? Užil sis to?" nadhodila jsem
téma a znovu se posadila.
"Já si cestování vždycky užívám."
"Aby taky ne, máš úžasnou práci. Mně by se to taky líbilo. Vyžít jen
s jedním zavazadlem, vidět svět, úžasný…" Hlas se mi vytratil, zatímco
jsem se rozhlížela po rámečcích kolem. Vtom jsem na protější zdi zmerčila
tenkou poličku a na ní postavené lahvičky.
"Co je tamhleto?" zeptala jsem se a vydala se k té podivné poličce.
V každé lahvičce bylo něco, co vypadalo jako písek. Některé byly bílé,
jiné šedé, růžové a jedna dokonce dehtově černá. Všechny měly nálepku.
Jak jsem je zkoumala, ucítila jsem Simona přímo za sebou. Jeho
dech mě hřál na uchu.
"Vždycky, když navštívím novou pláž, přivezu si z ní trochu písku. Aby
mi připomínal, kde jsem byl," odpověděl hlubokým a tesklivým hlasem.
Podívala jsem se na lahvičky zblízka a užasla nad názvy, které jsem
na nich objevila: Harbour Island - Bahamy, průliv Prince Williama -
Aljaška, Punaluu - Havaj, Vík - Island, Sanur - Bali, Patara - Turecko,
Galicie - Španělsko.
"A tady jsi všude byl?"
"Mmm-hmm."
"Ale proč písek? Proč ne třeba pohlednice nebo - ještě líp - vlastní
fotky? Copak ty jako suvenýry nestačí?" Otočila jsem se k němu čelem.
"Fotit mě baví a navíc je to moje práce. Ale tohle? Tohle je hmatatelný,
je to skutečný. Můžu to cítit. Na tomhle písku jsem doopravdy stál.
Písek ze všech kontinentů planety. Když se ho dotknu, jsem zase tam,
okamžitě," vysvětlil mi se zasněným pohledem v očích.
Od každého jiného chlapa, v jakémkoli jiném prostředí by to znělo
jako trapný balící trik. Ale od Simona? Ten kluk byl úplná záhada…
Zatraceně.
Dál jsem jezdila prsty po lahvičkách, bylo jich nespočet. U několika
nálepek ze Španělska jsem se pozdržela a Simon si toho všiml.
"Takže Španělsko, jo?" nadhodil.
Znovu jsem se otočila na něj.
"Jo, Španělsko. Vždycky jsem tam chtěla. Jednou tam pojedu," povzdychla
jsem si a přešla zpátky ke gauči.
"Cestuješ hodně?" zeptal se Simon a opět se svezl vedle mě.
"Snažím se o to každej rok. Nejezdím na tak fantastický místa nebo
tak často jako ty, ale vždycky někam vyjedu."
"S holkama?" usmál se.
"Občas, ale poslední roky jsem cestovala sama a užila jsem si to.
Líbí se mi, že si můžu určit vlastní tempo, jet, kam chci, a že nemusím
pokaždý hlasovat o tom, kam se půjdu najíst, chápeš?"
"Chápu. Jsem jen překvapenej," řekl a mírně se u toho zamračil.
"Překvapenej, že mě baví cestovat samotnou? Děláš si srandu? To je
nejlepší!" vykřikla jsem.
"Já nevím, sakra. Prostě překvapenej. Většina lidí nechce cestovat
sama, mají z toho strach. Taky se bojí, že jim bude smutno."
"A tobě smutno není?" vyzvídala jsem.
"Už jsem ti říkal, že mně smutno není nikdy," odpověděl Simon
a zavrtěl přitom hlavou.
"Jo, jo, já vím. To jsi sice říkal, ale musím přiznat, že se mi tomu nechce
moc věřit." Namotala jsem si pramínek skoro suchých vlasů na prst.
"Tobě je smutno?" nadhodil zase on.
"Když cestuju? Ne, jsem skvělá společnost," opáčila jsem pohotově.
"Sice nerad, ale musím s tím souhlasit," prohlásil a pozvedl hrnek
směrem ke mně.
Usmála jsem se, trochu jsem zrudla a okamžitě si to v duchu vyčetla.
"Týjo, že by z nás vážně mohli být kamarádi?" nadhodila jsem.
"Hmm, kamarádi…" Simon se zatvářil skutečně zamyšleně. Zkoumavě
si prohlížel můj zrudlý obličej. "Ano, myslím, že mohli."
"Zajímavý. Z kazimrdky kamarádka. To není špatný," zahihňala jsem
se a ťukla si hrnkem s jeho.
"To se teprve uvidí, jestli ti tu kazimrdku odpářu," namítl.
"No tak mi dej příště, až se staví Prdelka, vědět dopředu, oukej?
Kámo?" zasmála jsem se jeho zmatenému výrazu.
"Prdelka?"
"Jo aha, ty ji znáš jako Katie," smála jsem se dál.
Simon se snad poprvé stydlivě začervenal a rozpačitě usmál. "Slečna
Katie náhodou do mýho harému, jak se o tom vlídně vyjadřuješ, už
nepatří."
"Ó ne! Líbila se mi! Napráskals jí snad moc?" pokračovala jsem v žertování
s nekontrolovatelným záchvatem smíchu.
Simon si horečnatě zajel rukama do vlasů. "Tak abys věděla, tohle je
upřímně ten nejdivnější rozhovor, co jsem kdy s nějakou ženskou měl."
"O tom pochybuju, ale vážně, co se s Katie stalo?"
Pousmál se. "Někoho potkala a vypadá fakt šťastně. Tak jsme samozřejmě
náš fyzickej vztah ukončili, ale jsme pořád dobří kamarádi."
"Tak to je fajn," přikývla jsem a na chvíli se odmlčela. "Jak to vlastně
funguje?"
"Jak vlastně funguje co?"
"Musíš přece uznat, že ty vaše vztahy jsou přinejmenším netradiční.
Jak to děláte? Udržujete se navzájem spokojení?" popíchla jsem ho.
To ho rozesmálo. "To se mě jako doopravdy ptáš, jak ty ženy uspokojuju?"
zazubil se.
"Ale ne, kruci. To jsem slyšela skrz zeď! Ohledně toho už není na co
se ptát. Myslím, jak to, že se tím nikdo netrápí."
Simon se na okamžik zamyslel. "Asi proto, že jsme si od začátku nic
nenalhávali. Nebylo to tak, že by se někdo rozhodl ten náš malej svět
vytvořit, prostě se to stalo. S Katie jsme si vždycky skvěle rozuměli,
hlavně v tom určitým směru, tak jsme do toho jednoduše spadli."
"Prdelka se mi líbí, teda Katie. Takže ona byla v harému první?"
"Přestaň s tím harémem, děláš z toho něco strašně nízkýho. S Katie
jsme se poznali na vejšce, zkoušeli jsme spolu chodit, ale neklapalo nám
to. Je to ale skvělá holka... počkej, seš si jistá, že to chceš poslouchat?"
"Jsem jedno ucho. Tohle mě zajímá už od chvíle, co jsi mi poprvý ze
zdi shodil obrázek a majznul mě s ním po hlavě," usmála jsem se, opřela
se do gauče a složila si kolena pod sebe.
"Shodil jsem ti obrázek?" podivil se Simon, přitom se zatvářil pobaveně
a pyšně zároveň. To je ale…
"Soustřeď se, Simone, a vytáhni nějaký klepy na dámy v tvých službách.
A můžeš klidně do detailů, nešetři mě. Tohle je lepší než HBO."
Zasmál se a nasadil obličej vypravěče. "No tak dobře, myslím, že to začalo
s Katie. Jako pár jsme nefungovali, ale když jsme se potkali po univerzitě,
před pár lety, z kafe se přešlo na oběd, z oběda na drink a z drinku, no... do
postele. Oba jsme byli nezadaní, tak jsme se začali scházet, když jsem byl ve
městě. Katie je skvělá. Je prostě… neumím to ani vysvětlit. Je… měkoučká."
"Měkoučká?"
"Jo, je celá zaoblená a jemná a příjemná. Je prostě… měkoučká. Je nejlepší."
"A co Purina?"
"Naďa. Jmenuje se Naďa."
"Můj kocour říká něco jinýho."
"Naďu jsem potkal v Praze. Fotil jsem tam jednu zimní kolekci.
Obvykle módu nedělám, ale dostal jsem nabídku od Vogue. Hodně extravagantní
a konceptuální přehlídka. Naďa bydlela za městem. Strávili
jsme spolu nahý celej jeden víkend, a když se přestěhovala do Států, vyhledala
mě. Studuje teď mezinárodní vztahy. Připadá mi neuvěřitelný,
že v pětadvaceti už je na sklonku svý kariéry, teda v modelingu. Takže
maká, aby mohla dělat něco jinýho. Je strašně chytrá. Procestovala celej
svět a mluví pěti jazyky! Studovala i na Sorbonně, vědělas to?"
"Jak bych to mohla vědět?"
"Když někoho neznáš, je jednoduchý ho odsuzovat, že jo?" nadhodil
Simon a sjel mě očima.
"Zásah," přikývla jsem. Pak jsem do něj strčila nohou, aby pokračoval.
"A pak Lizzie. Ježiši, ta ženská je šílená! Potkal jsem ji v Londýně,
úplně namol v jedný hospodě. Přišla ke mně, chytla mě za límec, vrazila
mi pusu a pak mě zatáhla k sobě domů. Ta holka ví přesně, co chce,
a bez problému si o to řekne."
Vybavily se mi některé z jejích hlasitějších chvilek, a to velmi podrobně.
Když jste si odmysleli to její hihňání, svá přání uměla skutečně
vyslovit dost svérázně.
"Je právnička, advokátka, a jeden z jejích klientů žije tady v San
Francisku.
Kancelář má v Londýně, ale snažíme se vidět, kdykoli jsme
oba ve stejným městě. A to je celý. To je vše, přátelé!"
"To je celý? Tři ženský a to je celý? Jak to, že na sebe nežárlí? Jak to,
že s tím všechny souhlasí? A chceš nějakou další? Nechtějí ony někoho
dalšího?"
"Zatím ne. Každej dostává přesně to, co chce, takže to klape. Vědí
o sobě, ale nikdo z nás není doopravdy zamilovanej, nikdo neočekává
víc než přátelství - s těmi nejlepšími možnými výhodami. Nechápej mě
ale špatně, já zbožňuju každou z nich, každou svým způsobem miluju.
Jsem šťastnej chlap. Všechny tři jsou úžasný. Navíc nemám čas s někým
doopravdy chodit a většina žen si nechce začínat s klukem, kterej bývá
na druhý straně zeměkoule častěji než doma."
"Dobře, ale ne všechny ženy chtějí totéž. Všechny nestojíme o tradiční
vztah."
"To jsem slyšel od všech holek, se kterýma jsem kdy chodil, jenže
pak si to vždycky rozmyslely. A mají recht, já je chápu, ale se svým šíleným
pracovním plánem bych se mohl jen stěží zaplést s někým, kdo by
potřeboval, abych byl někdo, kdo nejsem."
"Takže ses nikdy nezamiloval?"
"To jsem přece neřekl."
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
"Takže jsi už měl nějakej vážnej vztah, jen s jednou ženou?"
"Jasně, ale jak jsem řekl, s životem, jakej mám teď - věčně na cestách
-, je těžký, aby mi některá zůstala věrná. Nebo tak mi to aspoň
vysvětlila moje bejvalá, když začala chodit s nějakým účetním. S takovým
tím typem, co nosí oblek a aktovku a je každej večer v šest doma,
chápeš? Tohle prostě nejspíš ženský chtějí," povzdychl si, odložil hrnek
a víc se rozvalil na gauči. Nahlas tvrdil, že mu to nevadí, ale melancholický
výraz jeho tváře mluvil o opaku.
"Všechny ženy tohle nechtějí," namítla jsem.
"Oprava, tohle chtěly všechny holky, se kterýma jsem chodil. Aspoň
doteď. A právě proto mi to s těma třema ženskýma skvěle funguje. Trávím
s nima čas, když jsem doma. Jsou báječný. Jsou spokojený, já jsem
spokojenej, tak proč bych z toho vlaku vyskakoval?"
"No, teď už máš jen dvě. Každopádně si myslím, že bys to cítil jinak,
kdybys potkal tu pravou. Správná žena pro tebe by na tvým životě nechtěla
měnit nic. Nenutila by tě vyskakovat z vlaku, ale naskočila by na
něj za tebou a užívali byste si jízdu společně."
"Ty seš taková romantička?" Nahnul se a šťouchl mě do ramene.
"Jsem praktická romantička. Mně se náhodou docela líbí představa,
že by můj přítel hodně cestoval, a víš proč? Upřímně, mám ráda svůj
vlastní prostor. Navíc se strašně roztahuju v posteli, takže nemůžu
s nikým spát." Nešťastně jsem potřásla hlavou při vzpomínce, jak rychle
jsem svoje jednorázovky vždycky vypakovala. V něčem jsme si byli
se Simonem celkem podobní. Akorát že on si svoje sexuální eskapády
svázal do jednoho balíčku.
"Praktická romantička. Zajímavý. Tak mi o sobě taky něco pověz.
Chodíš teď s někým?" zeptal se.
"Ne a úplně mi to vyhovuje."
"Fakt?"
"Je tak těžký uvěřit, že smyslná a sexy ženská se super kariérou
nepotřebuje ke štěstí chlapa?"
"Tak za prvý, bod pro tebe za to, že ses nazvala smyslnou a sexy, protože
je to pravda. Je hezký, když žena umí sama sebe pochválit místo
toho, aby si o komplimenty říkala. A za druhý, nemluvím o vdávání,
mluvím o chození. Jako randění, víš? Sem tam."
"To se mě ptáš, jestli právě teď s někým šoustám?" vybafla jsem na
něj a Simon vyprskl kafe zpět do hrnku.
"Takhle divnej rozhovor jsem vážně s žádnou ženskou ještě nevedl,"
zamumlal.
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
"Se smyslnou a sexy ženskou," připomenula jsem mu.
"Tak to je jistý. No a co ty? Bylas někdy zamilovaná?"
"To je jak nějaká minisérie. Sedíme s kávou na gauči a povídáme si
o lásce," prohodila jsem. Možná jsem jen oddalovala svou odpověď.
"Ale no tak. Připijme si na tuhle zásadní chvíli v našich životech,"
uchechtl se Simon a pozvedl hrnek.
"Byla jsem někdy zamilovaná? Jo. Jo, byla."
"A?"
"A nic. Moc dobře to neskončilo, ale jakej konec je doopravdy dobrej?
On se změnil, já jsem se změnila, tak jsem to ukončila. To je celý."
"Ukončila jako…"
"Nijak dramaticky. Prostě nebyl tím, kým jsem si myslela, že jednou
bude," vysvětlila jsem, když jsem odložila svůj hrnek a začala si pohrávat
s vlasy.
"Co se stalo?"
"Vždyť víš, jak to chodí. Randili jsme spolu, když jsem byla v posledním
ročníku na Berkeley a on končil práva. Ze začátku nám to skvěle
klapalo a pak už ne, tak jsem ho nechala. Naučil mě lézt po skalách a za
to jsem mu vděčná."
"Takže právník, jo?"
"Jo a chtěl k sobě poslušnou paní právníkovou. Mělo mi to dojít, když
se o mým budoucím povolání vyjadřoval jako o 'drobným podnikání
v dekorování'. Ve skutečnosti chtěl jen někoho, kdo by dobře vypadal
a včas mu vyzvedával košile z čistírny. Nic pro mě."
"Sice tě ještě moc dobře neznám, ale někde ve vilce na předměstí si
tě nedokážu představit."
"Uf, já sebe taky ne. Proti satelitům nic nemám, jen nejsou pro
mě."
"Nemůžeš se odstěhovat do satelitu. Kdo by mi pekl?"
"Pche, ty mě chceš vidět jenom v zástěře."
"Ani nevíš jak moc," potvrdil z legrace a přitom na mě mrkl.
"Od jedný osoby jen těžko dostaneš všechno, co potřebuješ. Víš, jak
to myslím? Počkat, samozřejmě že víš. Jak jsem mohla zapomenout?"
rozesmála jsem se a ukázala prstem přímo na něj.
Vtom k nám z chodby dolehlo zaklepání na mé dveře, kvůli kterému
jsme oba nadskočili. Konečně dorazil údržbář.
"Dík za kafe, za sprchu a za záchranu před trubkama," řekla jsem
a na odchodu se protáhla. Kývla jsem na údržbáře a rukou mu naznačila,
že budu hned u něj.
"V pohodě. Sice to nebylo nejhezčí probuzení, ale nejspíš jsem si ho
zasloužil."
"Přesně tak. Ale vážně děkuju."
"Rádo se stalo. Dík za buchtu. Byla výborná. Bylo by super, kdyby mi
sem náhodou dorazila další."
"Uvidím, co se dá dělat. Jo a hele, kde je můj svetr?"
"Víš vůbec, jak jsou drahý?"
"Ale prd, já chci svůj svetr!" vykřikla jsem a plácla Simona do hrudi.
"Tak abys věděla, něco jsem ti vážně přivezl. Něco jako poděkování
za to, žes mi kopla do dveří."
"To je mi jasný. Tak to ke mně potom hoď." Přešla jsem chodbu, abych
pustila chlapíka k sobě dovnitř. Ukázala jsem mu kuchyni a pak se otočila
na Simona. "Takže kámoši?"
"Vypadá to tak."
"To mi stačí," usmála jsem se a zavřela dveře.
Zatímco se údržbář pustil do opravy, šla jsem do ložnice zkontrolovat
Clivea. Sotva jsem vstoupila, zabzučel mi mobil. Že by už Simon?
Zakřenila jsem se a skočila na postel, kde jsem se přitulila ke stále vyděšenému
kocourkovi. Clive začal okamžitě příst.
Ještě jsi mi neodpověděla na otázku…
Došlo mi, na co naráží, a ucítila jsem, jak mi hoří tváře. Najednou mě
zaplavilo teplo a takové mravenčení, jako když máte zmrtvělé nohy, akorát
po celém těle. Ovšem příjemně. To všechno kvůli jedné větě, zatraceně.
Jestli s někým šoustám?
Ježiši, ty seš tak vulgární. Ale jo, na to se kámoši zeptat můžou, ne?
Jo, můžou.
Takže?
Ty seš jak osina v zadku, víš o tom?
Vyklop to. Nedělej, že se najednou stydíš.
Tak abys věděl, ne.
Vtom ke mně z vedlejšího bytu dolehlo nějaké zadunění a pak jemné,
ale nepřetržité bušení do zdi.
Co to sakra děláš? To je tvoje hlava?
Ty mě zabiješ, Košilko.
Jakmile jsem zprávu dočetla, bušení začalo znovu. Zatímco Simon
mlátil hlavou do zdi, já jsem se hlasitě rozesmála. Položila jsem ruku
nad postel na místo, kde se rány soustředily, a znovu se zasmála. Fakt
divný ráno…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama