Kapitola deset 2.část- Nabíječ

17. března 2017 v 14:43 | Admin |  Alice Clayten
Druhý den večer jsem právě zadělávala na koláč, když vtom mi přišla
sms od Simona.
Stav se kdykoli. Začnu vařit, až tu budeš.
Ještě dělám koláč, ale přijdu brzo.
Potřebuješ pomoc?
Umíš oloupat jablka?
Nato jsem zaslechla zaťukání na dveře. Došla jsem k nim s rukama od
mouky a otevřela je loktem.
"No ahoj," pozdravila jsem a nohou mu podržela dveře otevřené.
"Tady to vypadá jako konec Zjizvené tváře," poznamenal Simon, pak
se dotkl mého nosu, aby mi ukázal mouku na jeho špičce.
"U těsta na koláč úplně ztrácím hlavu," řekla jsem a zavřela dveře.
"Beru na vědomí, taková informace se může hodit," nadhodil, a když
jsem ho chtěla bouchnout, plácl mě po ruce.
Dlouze si mě prohlédl. Modrýma očima přešel z mého obličeje níž
a přejel celé mé tělo.
"Hmm, s tou zástěrou jsi měla pravdu. Nevím, jak dlouho se udržím,
abych tě nepopadl za zadek."
"Běž dovnitř a popadni radši jabko, kámo," nařídila jsem mu a zamířila
do kuchyně, přitom jsem se o něco víc zavlnila v bocích. Zaslechla
jsem, jak Simon ztěžka vzdychl. Zkontrolovala jsem, jak vlastně vypadám:
tílko, staré džíny, bosé nohy a kuchařská zástěra s nápisem Měl
bys vidět moje vdolky…
"A co přesně myslíš tím 'popadni jabko'?" zeptal se mě už v kuchyni,
když si svlékal svetr.
Při pohledu na Simona v černém tričku a ošoupaných džínách
jsem polkla. Byl zase jen v ponožkách a mě udivilo, jak v pohodě u mě
v kuchyni vypadá.
Přešla jsem ke kuchyňskému pultu a vzala váleček.
"Radila bych ti, abys s tím sexuálním obtěžováním přestal, protože
bych tě taky mohla majznout tímhle po hlavě," varovala jsem ho a přejela
po válečku rukou svůdně nahoru a dolů.
"Jestli vážně chceš, abych oloupal ty jablka, tak bych tě prosil, abys
tohle už nedělala," požádal mě s vykulenýma očima.
"Když jde o koláč, nikdy nežertuju, Simone." Poprášila jsem mramorovou
desku ještě trochou mouky.
Simon mlčky pozoroval, jak poplácávám hrudku těsta, a začal dýchat
ústy.
"Co s tím budeš dělat?" zajímal se tichým hlasem.
"S tímhle?" zeptala jsem se a nahnula se přes okraj, přičemž jsem
možná trochu vystrčila zadek.
"Mmm-hmm," odpověděl.
"Rozválím to. Takhle, vidíš?" poškádlila jsem ho a začala jezdit válečkem
sem a tam po těstě. Při každém "tam" jsem se schválně prohýbala
v zádech a při každém "sem" jsem mačkala kůzlátka k sobě.
"Týjo," zašeptal Simon a já mu věnovala nezbedný úsměv.
"Seš v pohodě, chlapáku? Tohle je jen vrchní vrstva, ještě potřebuju
udělat spodek," oznámila jsem mu přes rameno.
Rukama se zachytil o okraj pultu.
"Jablka. Jablka. Musím oloupat jablka," připomněl sám sobě a zamířil
k cedníku s jablky, který ležel v dřezu.
"Počkej, dám ti na to škrabku." Přešla jsem k němu, a jak jsem se přes
něj natáhla pro škrabku do druhého dřezu, zezadu jsem se na něj přimáčkla.
Vyloženě jsem se bavila.
"Já loupu jablka, jenom loupu jablka. Vůbec tvý prsa necejtím. Ne,
ne, kdepak," pobrukoval si, zatímco jsem se mu otevřeně vysmívala.
"Na, oloupej to tímhle," řekla jsem, když jsem se nad ním slitovala.
Opustila jsem jeho pracovní prostor, ale předtím jsem si možná trochu
přivoněla k jeho tričku.
"Ty sis mě očichala?" zeptal se, stále otočený ke dřezu.
"Možná," připustila jsem. Vrátila jsem se k válečku a začala s ním
znovu mocně manévrovat.
"Myslel jsem si to."
"Hele, když můžeš ty, tak můžu i já," vyštěkla jsem na něj, zatímco
jsem si svou sexuální frustraci vybíjela na bezbranném listovém těstě.
"To zní fér. Tak jak si vedu?"
"Dobře. Jde ti to skvěle. Už jsi to někdy dělal?"
"Vlastně jsem s tím byl na olympiádě," zavtipkoval.
Zasmála jsem se a pak jsme ve válení a loupání pokračovali už téměř
beze slov. Do patnácti minut jsme měli mísu plnou oloupaných a na
plátky nakrájených jablek, dokonale rozválené těsto a každý jednu vypitou
sklenku vína.
"Fajn, co dál?" zeptal se Simon, zatímco utíral mouku a poklízel.
"Teď to ochutíme a přidáme trochu citronu," vysvětlila jsem a vedle
sebe seřadila skořici, muškátový oříšek, cukřenku a citron.
"Dobře a kde mám být já?" otázal se a ukázal mi své ruce špinavé od
mouky.
Hlavou mi probleskly takové výjevy, až jsem se musela kousnout do
rtu, abych mu neřekla, kde přesně ho chci mít.
"Nejdřív se utři a pak se do toho pustíme. Můžeš mi asistovat."
Simon se rozhlédl po utěrce a já se otočila tam, kde jsem předtím jednu
nechala. Užuž jsem k ní chtěla vykročit, když vtom jsem ucítila dvě
velice silné a velice zvláštně umístěné ruce na svém zadku.
"Ehm, ano?" vyšlo ze mě, když jsem zamrzla na místě.
"Ahoj," odpověděl zvesela, aniž by ruce sundal.
"Můžeš mi to laskavě vysvětlit?" nařídila jsem mu a snažila se nevšímat
si srdce, které se mi chystalo vyskočit pusou ven z těla.
"Řeklas, ať si utřu ruce," breptal a přitom zadržoval smích. Nato mi
jemně foukl na tvář.
"A tys pochopil, že si je máš utřít do mýho zadku?" zasmála jsem se,
otočila se k němu a odtáhla mu ruce ze svých půlek.
"No jo, jenže já si řeči sousedů vždycky vyložím po svým," odpověděl
a pohledem přitom jezdil z mých rtů k očím a naopak.
"Musíme dodělat ten koláč, pane. Mohl byste se teď rozvzpomenout
na dobré způsoby? Nikdo se nemůže dotknout mýho zadku bez
vyzvání," hihňala jsem se, přitom jsem stále držela jeho ruce. Ucítila
jsem, jak mi palcem kreslí kroužky do dlaně, a zatočila se mi hlava.
Já z toho kluka jednou umřu. "Běž tamhle, ty osahávači, a chovej se
slušně," nařídila jsem mu.
S úšklebkem se otočil. Jen tak do větru jsem zamumlala: "Ježišikriste"
a došla za ním k míse jablek.
"Fajn, uděláš, co ti řeknu, jasný?" zvážněla jsem a přisypala do mísy
cukr.
"Jasný."
Začala jsem promíchávat jablka rukama a Simon poslouchal na slovo
všechny moje instrukce. Když jsem mu řekla o víc cukru, pocukroval.
Když jsem mu řekla o víc skořice, přisypal skořici. Když jsem mu řekla,
aby vymačkal citron, mačkal ho tak dobře, že jsem měla co dělat, abych
svůj jazyk udržela v puse a daleko od jeho krku.
Ještě jednou jsem směs v míse převalila a ochutnala. Konečně byla
správně okořeněná, tak jsem z ní vzala plátek jablka a zvedla ho k Simonovým
ústům.
"Otevři," řekla jsem a on se natáhl blíž.
Položila jsem mu kousek na jazyk a Simon zavřel pusu tak rychle, že
mi v ní zůstaly dva prsty. Svíral je svými rty, a zatímco jsem je pomalu
vytahovala ven, schválně kolem nich jemně kroužil jazykem.
"Vynikající," pochvaloval si tiše.
"Úúú," zaúpěla jsem a oči mi šly šejdrem.
Simon přede mnou stál jako úd na nožičkách a žvýkal.
"Sladká. Sladká Caroline."
"Uh," vydechla jsem znovu. Mozek věděl, že jde do tuhého, Srdce se
mi snažilo probít ven z hrudi.
"Taky ti chutná?" zeptal se s potutelným úsměvem, který se nebezpečně
blížil úšklebku.
"Taky mi chutná," potvrdila jsem, nažhavená po té prstové zmrzlině.
Příměří nepříměří, harém neharém. Jak mi na tom mohlo záležet, když
jsem byla bez Óčka? S tímhle chlapem jsem se potřebovala spojit v tom
nejhorším slova smyslu.
Moje sexuální zeď se rozbořila a užuž jsem se chystala strhnout ze
Simonova těla oblečení, praštit s ním o zem a zajezdit si na něm uprostřed
kupy jablek a skořice, přesně v rytmu válečku na těsto, když vtom
mi začal vyzvánět mobil.
Ježiši, díky.
Odtrhla jsem se od modrých očí ďábla a vyběhla jsem ven z místnosti,
pryč od jeho kouzel a čar, které si pohrávaly s mým mozkem. Ještě
jsem zahlédla jeho zklamaný výraz.
"Holka, co děláš dneska večer?" zapištěla do telefonu Mimi. Odtáhla
jsem si ho rychle od ucha, abych zamezila krvácení. Mimi měla tři
úrovně zvuku: normální hlasitost, vzrušená hlasitost a opilecká hlasitost.
Přecházela právě z té vzrušené do opilecké.
"Chystám večeři. Kde seš ty?" vyzvídala jsem a kývla na Simona, který
začal sypat jablka do koláčové formy.
"Jsem venku se Sophií, v baru. Co děláš?" zaječela Mimi.
"Už jsem ti řekla, že chystám večeři!" zasmála jsem se.
Simon přišel za mnou do obýváku s koláčem v rukou.
"Mám to strčit do trouby?" zeptal se.
"Počkej, Mimi. Ještě ne, chci to potřít trochu krémem," pověděla jsem
mu a on se vrátil do kuchyně.
"Caroline Reynoldsová, to byl chlap! Kdo to byl? S kým večeříš? A co
chceš potřít krémem?" chrlila na mě Mimi dokonce ještě hlasitěji.
"Klídek. Ježišikriste, neřvi tak! Večeřím se Simonem a děláme
jablečnej koláč," vysvětlila jsem jí a ona to okamžitě zaječela na
Sophii.
"Sakra," zamumlala jsem, když jsem zaslechla, jak Sophia vytrhla
Mimi mobil z ruky.
"Reynoldsová, co děláš? Ty pečeš koláče se sousedem? Jsi nahá?"
vřeštěla Sophia, a zahájila tak své kolo otázek.
"Oukej, nejsem a vy se obě laskavě zklidněte. Zavěšuju," překřičela
jsem Sophii, která křičela na mě. Slyšela jsem, jak Mimi huláká sprosťárny
o koláčích a krému. Sophia mi právě vyhrožovala, abych nezavěšovala,
když jsem jí to típla.
Povzdychla jsem si a vrátila se za Simonem, který stále držel v rukou
koláč. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy.
* * *
"Ó můj bože, to je slast," kňourala jsem a se zavřenýma očima se
oddávala pocitům.
"Věděl jsem, že to oceníš, ale netušil jsem, že to budeš takhle prožívat,"
zašeptal Simon a se zaujetím na mě hleděl.
"Nemluv, zkazíš mi to," zasténala jsem a protáhla se. Nadchlo mě
všechno, co mi Simon nabídl.
"Chceš ještě?" zeptal se, když se zvedal na loktech.
"To bych se zítra už nepohnula."
"Ale no tak, odvaž se. Zasloužíš si to. Já vím, že to chceš, Caroline,"
škádlil mě, nakloněný blíž.
"Dobře," polevila jsem a otevřela znovu pusu. Zavřela jsem oči,
zaslechla Simona štrachat a pak mi to strčil dovnitř. Jak jsem to ucítila,
musela jsem vzdychnout. Semkla jsem kolem toho, co mi nabízel, rty.
"Ještě jsem neviděl ženskou, která by si toho dokázala vzít tolik," žasl
a sledoval, jak zase taju.
"No jo, ale taky jsi nikdy nepotkal ženskou, která by zbožňovala
masový kuličky tak jako já," rozplývala jsem se nad dalším soustem.
Byla jsem nacpaná k prasknutí, ale nechtěla jsem přestat jíst.
Simon pro mě uvařil to pravděpodobně nejdokonalejší jídlo na světě,
trefil se přitom do každého chuťového pohárku, do kterého se trefit
měl. Od nějaké paní v Neapoli se naučil připravovat nejúžasnější masové
kuličky a už dopředu mě ujišťoval, že lepší jsem ještě nejedla. Po nejméně
sedmi vtipech o koulích a ústech jsem musela uznat, že to byly
nejlepší koule, co jsem kdy měla v puse.
Bože, Simon měl výborné masové koule.
Nakonec jsem u něj snědla skoro půl kila těstovin, všechny svoje
kulaté karbanátky a navíc i polovinu z jeho. Trvala jsem na tom, aby
snědl ten poslední, ale odmítl a vložil mi ten zázrak z mletého masa do
mých nenasytných úst.
Simon byl skvělý hostitel. Chtěl, abych se posadila, pila víno a spíš
se jen dívala, než pomáhala. Zatímco vařil, bavil mě historkami z cest,
a přestože byla večeře spíš prostá, byla vynikající.
"Musel jsem Nonně slíbit, že když mě naučí dělat svoje polpette, budu
je servírovat jedině s její speciální omáčkou. Pokud se je opovážím servírovat
s kečupem, přijede prej za mnou za velkou louži a zlomí mi
vařečku o zadnici."
"Ona chtěla, abys jí říkal Nonna?" zasmála jsem se a s povoleným
knoflíkem u džín se rozvalila na židli. Vůbec jsem se nestyděla. Snědla
jsem toho tunu.
"Ty víš, co Nonna znamená?" podivil se.
"Měla jsem italskou prababičku a ta trvala na tom, aby jí všichni říkali
Nonna," zasmála jsem se znovu, když jeho oči přešly k mým rukám,
kterými jsem si právě masírovala břicho.
"Budeš v pohodě?" Nadzvedl obočí a začal sklízet ze stolu.
"Jo, jen to musím rozdejchat," zanaříkala jsem a zvedla se od stolu.
"Ne, ne, nemusíš mi pomáhat," vyhrkl Simon a přiběhl, aby mi sebral
talíř.
"To jsem ani neměla v úmyslu. Chtěla jsem se jen dovalit přímo tamhle
na gauč," řekla jsem a kývla směrem k obýváku.
"Běž relaxovat. Kdo měl v puse tolik koulí co ty, zasluhuje odpočinek,"
dobíral si mě a já jsem ho za to vytahala za ucho.
"Řekla jsem už žádný vtipy o koulích! Pobavil ses a teď mě nech v klidu
umřít."
Přešla jsem do vedlejší místnosti. Vážně jsem se přejedla jako prasátko,
ale bylo to fakt výborné. Lehla jsem si, rozepnula další knoflík
u džín a uvelebila se mezi polštářky. V hlavě jsem si přehrála několik
hezkých okamžiků večera.
Sledovat Simona při vaření bylo jedním slovem sexy. Když pominu,
jak předtím panikařil u koláče, v kuchyni byl vážně jako doma.
Dokonce i jeho salát - jen zelený, pokapaný citronem a olivovým olejem,
posolený, popepřený a s dobrým parmezánem - byl jednoduchý
a dokonalý.
"Himálajská růžová sůl," zvolal pyšně, když vytahoval ze spižírny
pytlík. Tu si přivezl taky z jedné cesty, a než ji použil na salát, dal
mi trochu ochutnat. Mohlo to vypadat nafoukaně, ale k Simonovi se
to hodilo. Ten kluk měl tolik různých podob, že mě to až ohromovalo.
Moje první dojmy z něj se potvrzovaly jako nesprávné. Jak už to s prvními
dojmy obvykle bývá…
Slyšela jsem ho umývat nádobí a nejspíš jsem mu měla jít pomoct,
jenže jsem se prostě nemohla zvednout z gauče. Překulila jsem se na
bok a znovu se rozhlédla po obýváku. Očima jsem přejela známé lahvičky
s pískem z celého světa. Žasla jsem nad tím, jak je Simon zcestovalý
a jak ho to očividně pořád baví. Prohlédla jsem si fotografie dívky na
Bora Bora - její tmavou, nádhernou pleť a hladké křivky těla - a napadlo
mě, jak jsou ty tři ženy z jeho harému různé. Jejda, teda vlastně dvě,
když si Katie/Prdelka našla nového přítele.
Vtom ke mně zavoněl jablečný koláč a zaslechla jsem, jak bouchly
dveře od trouby. Strčila jsem ho do ní, jakmile jsem přišla, aby byl po
večeři hned připravený.
"Neopovažuj se mi teď nabízet dezert. Jsem přecpaná, rozumíš, přecpaná!"
zakřičela jsem.
"Tiše, musí ještě vychladnout," vynadal mi a vyšel zpoza rohu kuchyně.
"Budeš se muset posunout, zlato. Pustíme si film," nařídil. Zatímco jsem se
snažila vyškrábat se do sedu, šťouchl do mě palcem u nohy.
"Na co budeme koukat?"
"Na Vymítače ďábla," zašeptal, zhasl světlo na stolku vedle gauče
a nechal v pokoji tmu.
"Děláš si srandu?" zapištěla jsem, převalila se přes něj a rozsvítila.
"Nebuď poseroutka. Koukneš na to a hotovo," zasyčel a znovu zhasl.
"Nejsem poseroutka, ale koukat na film, jako je Vymítač ďábla, při
zhasnutým světle je totální hloupost! Nezahrávej si!" sykla jsem taky
a zase rozsvítila.
V pokoji to začalo připomínat diskotéku…
"Dobře, tak se dohodneme. Teď zhasneme, ale…" Když jsem se chystala
něco namítnout, naznačil mi prstem u úst, abych byla zticha. "Jestli
se budeš bát, tak zase rozsvítíme. Souhlasíš?"
Ještě pořád jsem přes něj byla natažená k lampičce a jeho obličej
byl velmi blízko mému. Byla jsem nakloněná jako holka, co čeká, až jí
naplácá na zadek. A věděla jsem, že Simon naplácat umí…
"Fajn," zamručela jsem dotčeně při úvodních titulcích. Normálně jsem se
posadila. Simon se vítězoslavně usmál a ukázal mi zvednutý palec u ruky.
"Jestli na mě ten palec ještě jednou vytáhneš, ukousnu ti ho," pohrozila
jsem mu, stáhla z opěradla gauče jeden háčkovaný přehoz a omotala si ho
pečlivě kolem sebe. Stačila minuta hororu a já jsem se už třásla strachy.
Od té chvíle jsem byla celá napnutá a všechny moje myšlenky na to,
jak směšné jsou holky, co se u strašidelných filmů vyděšeně mačkají ke
klukům, šly stranou, když se Regan u večeře pomočila.
V momentě, kdy ji přichází navštívit kněz, jsem už skoro seděla
Simonovi v klíně, pravou rukou mu křečovitě svírala stehno a film sledovala
skrz očka v přehozu, který jsem si hodila přes hlavu.
"Za to, že mě nutíš koukat na tohle, tě doopravdy nenávidím," zašeptala
jsem mu do ucha, které jsem měla hned u obličeje, protože jsem
odmítala nechat mezi námi volný prostor. Doprovodila jsem ho dokonce
k záchodu, když jsme si předtím dali přestávku. Simon chtěl,
abych zůstala stát v chodbě, ale já jsem na něj počkala hned za dveřmi
a pokradmu se s přehozem na hlavě rozhlížela kolem.
"Mám to vypnout? Nechci, abys měla noční můry," zašeptal na mě
taky s očima stále upřenýma k obrazovce.
"Jen pár nocí žádný bušení, prosím. To bych nezvládla," řekla jsem
a pohlédla na něj skrz jeden otvor na oko.
"Copak jsi v poslední době nějaký slyšela?" zeptal se a zakoulel očima,
což udělal pokaždé, když se podíval na směšný přehoz na mé hlavě.
"Ne, vlastně ne. Čím to?" podivila jsem se.
Nadechl se. "No, já...," začal, jenže vtom se z televize ozvaly ty nejpříšernější,
nejšílenější zvuky a oba jsme nadskočili.
"Dobře, možná je to trochu strašidelný. Chceš si ke mně sednout
blíž?" navrhl mi, přitom na ovladači stiskl pauzu.
"Už jsem myslela, že se nezeptáš," vykřikla jsem a skočila mu do klína,
kde jsem se uvelebila na jeho stehnech. "Chceš schovat?" nabídla
jsem mu kousek přehozu a on se rozesmál.
"Ne, já to vydržím, jsem chlap. Ty pod tím ale radši zůstaň," rýpnul
si do mě.
Naštvaně jsem si ho skrz otvory na oči změřila a vystrčila na něj přes
dečku jeden prst.
"Hádej, co je to za prst," vybídla jsem ho a tím prstem na něj zamávala.
"Psst, film," ztišil mě. Pak mě objal a přitáhl si mě na hrudník.
Hřál mě a byl silný a mohutný, ale strachu z Vymítače ďábla mě
nezbavil. O čem jsme to mluvili? Zatímco se Regan ukájela krucifixem
a zvracela hrachovou polévku, nemohla jsem řešit, jak to s tím bušením
na zeď vlastně je. Zbytek toho zatraceného filmu jsme dokoukali propletení
jako dva preclíky a falešnému bezpečí, které může poskytnout
otvor na oko v háčkovaném přehozu, nakonec propadl i Simon.
* * *
Klap. Klap. Klap.
Co je sakra tohle?
Klap. Klap. Klap.
Ó ne.
Ležela jsem v posteli jako paralyzovaná. Měla jsem všude rozsvíceno.
Klap. Klap. Klap.
Přitáhla jsem si peřinu výš a zakryla si obličej až po oči, které nepřestávaly
pozorně těkat po pokoji. Mozek věděl, že jsem v bezpečí, ale
současně mi taky přehrával scény z toho příšerného filmu. Nemohla
jsem kvůli nim ani usnout. Všechno v mém těle, kterým se proháněl
nezkrotný adrenalin, ovládly Nervy. V té chvíli jsem Simona nenáviděla
až za hrob. Zároveň jsem si přála, aby byl u mě.
Klap. Klap. Klap.
Co je to?
Klap. Klap.
Nic.
Vtom na postel vyskočil Clive a já jsem z plných plic vykřikla. Clive
naježil ocas a zasyčel na mě. Určitě se ptal sám sebe, proč na něj maminka
sakra ječí. To klap-klap-klap byly jeho zatracené kočičí drápky.
Vteřinu nato mi zavibroval mobil. Roztřásl celý noční stolek a vyvolal
další můj výkřik. Volal mi Simon.
"Co se sakra děje? Proč ječíš? Seš v pohodě?" křičel, když jsem mu to
vzala. Slyšela jsem ho v telefonu i za stěnou.
"Doval sem okamžitě ten svůj zadek, ty zatracenej hororovej fando,"
zavrčela jsem do mobilu a zavěsila. Pak jsem zabouchala do zdi a utíkala
odemknout dveře. Podobně jako kdysi, když jsem jako dítě vybíhala
schody ze sklepa, jsem uháněla zpátky do pokojíčku, jedním skokem
zdolala poslední centimetry a přistála uprostřed postele. Zachumlala
jsem se do peřiny a čekala s očima na stopkách. Simon zaklepal a dveře
se otevřely.
"Caroline?" zavolal.
"V ložnici!" zakřičela jsem. Štvalo mě, že jsem se k tomu snížila, ale
vidět ho byla úleva.
"Vzal jsem s sebou koláč," řekl s rozpačitým úsměvem. "A tohle,"
dodal a vytáhl háčkovaný přehoz, co měl za zády.
"Dík," usmála jsem se zpoza svého polštářového štítu.
O několik minut později jsme seděli oba na posteli a balancovali s talíři
a sklenicemi mléka. Předtím jsme byli na koláč příliš najedení a hned
nato příliš vystrašení. Clive se poté, co na Simona vyplázl jazyk a švihl
ho ocasem, stáhl i se svými děsivými drápy do vedlejší místnosti.
"Kolik ti je?" zeptala jsem se a řízla přitom do koláče.
"Dvacet osm. Kolik je tobě?"
"Dvacet šest. Táhne nám na třicet a jsme potentovaný z filmu?" uvažovala
jsem, zatímco jsem si napíchla další kousek. Ten koláč se vážně
povedl.
"Neřekl bych, že jsem potentovanej," ohradil se Simon. "Vyjukanej?
To jo. Stavil jsem se ale proto, abys přestala vyvádět."
"A aby sis dal koláč," mrkla jsem na něj.
"Mlč, ty jedna," pohrozil mi, pak se pustil do své porce. "Ježiši, to je
dobrota," vydechl, když žvýkal se zavřenýma očima.
"Já vím. Existuje snad něco lepšího než jablka a domácí korpus na
koláč?"
"Ještě lepší by bylo, kdybysme ho jedli nazí," zazubil se s jedním
okem otevřeným.
"Tady se nikdo svlíkat nebude, kámo. Jez a hotovo." Vidličkou jsem
ukázala na jeho talíř.
Chvíli jsme mlčky jedli.
"Už je mi líp," dodala jsem o pár minut později, když jsem se napila
mléka.
"Mně taky. Už nejsem vůbec vyjukanej," usmíval se.
Vzala jsem mu talíř a odložila ho na noční stolek. Spokojeně jsem si
povzdychla a opřela se o polštáře. Nasycená a trochu míň vystrašená.
"Musím se tě na něco zeptat… James Brown? To jako fakt? James
Brown?" zasmál se, lehl si ke mně a já jsem ho kopla. Oba jsme se převrátili
na bok, abychom si viděli do tváří, a ruce složili pod polštáře.
"Já vím, já vím. Divím se, žes to v sobě držel tak dlouho! Bylo mi jasný,
že ses třásl na to, až si z něj budeš dělat srandu."
"Vážně, kdo je ten chlap?"
"Novej klient."
"Aha, tak to jo," řekl s potěšeným výrazem.
"A taky můj bejvalej," doplnila jsem a sledovala jeho reakci.
"Rozumím. Novej klient, ale starej přítel… Počkat, ten právník?"
zajímal se, přitom se snažil udržet si lhostejný výraz, ale marně.
"Jo. Neviděla jsem ho pár let."
"Jak to může fungovat?"
"Zatím netuším. Uvidíme."
Skutečně jsem nevěděla, jak nám to s Jamesem půjde. Ráda jsem ho
znovu potkala, ale udržet náš vztah na profesionální úrovni by bylo
dost obtížné, pokud by James chtěl něco víc. A instinkt mi napovídal, že
to právě chtěl. V minulosti měl nade mnou větší kontrolu, než jsem mu
chtěla dovolit. Podléhala jsem zákonům gravitační síly Jamese Browna
- právníka, ne Kmotra soulu.
"Každopádně spolu budeme jenom pracovat. Pro mě to bude skvělá
zakázka. Chce předělat celej byt," povzdychla jsem si a v hlavě už měla
paletu barev. Převalila jsem se na záda a protáhla se. Tentokrát jsem
dala svému žaludku vážně zabrat a začínala jsem být ospalá.
"Nelíbí se mi," pronesl Simon zničehonic po delší odmlce.
Otočila jsem se a viděla, že je zachmuřený.
"Vždyť ho ani neznáš! Tak jak se ti může nelíbit?" zasmála jsem se.
"Prostě se mi nelíbí," řekl a pohlédl mi těmi svými vášnivými pomněnkami
do očí.
"Ty seš takovej smrad," zasmála jsem se a rozdrbala mu vlasy. To
jsem neměla. Byly tak jemné…
"Já nesmrdím. Sama jsi říkala, že voním jako jarní svěžest," zaprotestoval
a přivoněl si k vlastnímu podpaží.
"Ano, Simone, voníš krásně," uznala jsem s kamenným výrazem
a začala
čichat ve vzduchu.
Simon nadzvedl paži nad polštář a mě napadlo, že kdybych se jen
trochu překulila, vklouzla bych mu přímo do náruče. Podíval se na
mě s lehce nadzvednutým obočím. Myslel snad na to, na co jsem
myslela já?
Chtěl mě mít v náruči?
Chtěla jsem do jeho náruče?
Ó, do háje s tím...
"Jdu k tobě do náruče," oznámila jsem mu a přitulila se: hlava
namáčknutá k němu, levá ruka na hrudi, pravá ruka zastrčená pod
polštářem. Nohy jsem si nechala, kde byly, zase takový blázen jsem
nebyla.
"Tak teda pěkně vítám," ozval se překvapeně. Nato mě okamžitě
objal. Znovu jsem si povzdychla, zachumlaná do kluka a jeho vúdú.
"Co tohle způsobilo, kamarádko?" zašeptal mi do vlasů a já jsem se
zachvěla.
"Opožděná reakce na Lindu Blairovou. Potřebuju trochu utěšit. Kamarádi
se můžou utěšovat, ne?"
"Jasně, ale jsme my dva kamarádi, co se můžou utěšovat?" zeptal
se, když mi na záda opisoval kroužky. On a to jeho ďábelské kroužení
prsty...
"Já to zvládnu. A ty?" Zadržela jsem dech.
"Já zvládnu leccos, ale...," začal a pak se hned zarazil.
"Co? Cos chtěl říct?" vybídla jsem ho a zvedla se k němu. Z culíku se
mi uvolnil jeden pramen a spadl mezi nás. Pomalu a s velkou opatrností
mi ho zastrčil za ucho.
"Řekněme, že kdybys na sobě měla tu růžovou košilku, dostala by ses
do pěknýho maléru."
"No tak to je dobře, že jsme jenom kamarádi, že ano?" Tohle jsem se
vyloženě donutila říct.
"Kamarádi."
Upřeně na mě zíral.
Nadechla jsem se, on vydechl. Prakticky jsme si vyměnili vzduch.
"Prostě mě objímej, Simone," vyslovila jsem tiše a on se zakřenil.
"Tak si ke mně zase lehni," řekl, a přiměl mě tak, abych se znovu přitulila
k jeho hrudníku. Uvelebila jsem se tak, abych slyšela tlukot jeho
srdce. Simon nás přikryl přehozem, který mě ještě jednou překvapil
svou hebkostí. Ta dečka mi moc dobře posloužila.
"Tenhle přehoz je úžasnej, ale musím ti prozradit, že do tvýho bytu se
zrovna moc nehodí. Narušuje ten tvůj frajerskej styl," přemítala jsem.
Byl v oranžové a hráškově zelené barvě a hodně retro. Simon mlčel a mě
napadlo, že nejspíš usnul.
"Byl mojí mámy," zašeptal a jeho sevření nepatrně zesílilo.
Na to se nedalo nic říct.
Tu noc jsme se Simonem spali spolu, a to při rozsvíceném světle
v celém bytě.
Clive se i se svými drápky držel opodál.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama