Kapitola čtrnáct 2.část - Nabíječ

17. března 2017 v 14:49 | Admin |  Alice Clayten
Ten den byl pro mě naprosto vyčerpávající. Byla jsem doslova na konci
svých sil. Plánovala jsem si, že zajdu na jógu, doopravdy, ale s blížícím
se večerem jsem chtěla jenom domů. Za Clivem a taky za Simonem,
abych nekecala. Možná ani nebyl doma… Jak jsem stoupala po schodech
do našeho patra, slyšela jsem přes dveře Simonovu televizi. Užuž jsem
otáčela klíčem v zámku od bytu, když vtom jsem si vzpomněla na koláček
štěstí. Zaklepat na souseda snad můžu, ne? Můžu ho jen pozdravit,
ne? Zatímco jsem se rozmýšlela, za jeho dveřmi zazvonil telefon a hned
nato se ozval jeho hlas.
"Naďo! Čau, jak se máš?" řekl, a tím rozhodl za mě. Simon měl svůj
harém a já jsem do něčeho takového vstoupit nehodlala. Kdybych Simona
chtěla, chtěla bych ho celého jen pro sebe. Tak jsem si slíbila, že už
si tím nebudu motat hlavu. Do očí mi ten den snad už potisící vhrkly
slzy. Našla jsem Clivea, zvedla ho do náruče, a zatímco mi v kočičí řeči
vyprávěl celý svůj den, pomazlila jsem se s ním. Když vám to přetlumočím,
Cliveův den proběhl asi takhle: po lehké svačince si zdříml, pak se
asi třicet minut šlechtil, další svačinka, další šlofík a potom po zbytek
odpoledne až do večera sledoval naši čtvrť. Já jsem s Bosonohou komtesou
dojedla zbytek pizzy z předchozího večera, dala si rychlou sprchu
a celkem brzy to zabalila. Jednoduše jsem nemohla dovolit, aby ten den
pokračoval.
Usnula jsem s Clivem smotaným v nohách a opět bez hudby z vedlejšího
bytu.
* * *
Následujícího večera jsem stála před zrcadlem a zkoušela si různé
páry bot na rande/nerande/samozřejmě že rande s Jamesem. Už dvakrát
jsem mu málem zavolala, abych to zrušila, ale nakonec jsem to
nechala být a oblékla se. Holky se občas potřebují naparádit a tentokrát
jsem byla tak vyfiknutá, až to bralo dech: tenká, přiléhavá halenka,
úzká červená sukně pod kolena a závratně vysoké podpatky.
Tuhle událost, nebo co to bylo, jsem v sobě řešila celý týden. Jít jsem
ale chtěla. Nevyužívala jsem Jamese tak trochu? Možná. Bývalo mi
s ním fajn a třeba by to nebyla taková pohroma, kdybychom se dali znovu
dohromady.
"Caroline Reynoldsová, ty lamačko srdcí," zašeptala jsem svému odrazu
v zrcadle a dostala záchvat smíchu. Clive, kterému bylo trapně
za nás oba, si zakryl čumák packami. Ještě pořád jsem se smála, když
jsem zaslechla zaťukání na dveře. Vklouzla jsem do lodiček a s Clivem
v patách se vydala do předsíně.
Než jsem otevřela, zhluboka jsem se nadechla.
"Ahoj Jamesi."
"Caroline, vypadáš úžasně," zamumlal, vstoupil dovnitř a objal mě.
Hned jak se pro mě jeho paže natáhly, došlo mi to. Tohle bylo rande.
Ucítila jsem jeho kořeněnou vůni. Holky vždycky tvrdí, že kluci voní
po koření, a v některých případech je to pravda. Není to špatné, takové
hřejivé a sexy. Ne jako potpourri…
V jeho náruči mě příjemně překvapilo, že k sobě naše těla stále pasují.
Objímání nám vždycky šlo.
"Jsi připravená?"
"Jen si vezmu kabelku." Poklekla jsem, abych na rozloučenou
rychle políbila Clivea, který před Jamesem zuřivě švihal ocasem. Kdybych
chtěla Jamese políbit, Clive by mi to nedovolil.
"Co máš za problém?" zeptala jsem se kocoura, když se otočil a ukázal
mi zadek. "Tak abyste věděl, pane Clive, stává se z vás pěknej nevychovanec,"
pokárala jsem ho a vzala si ze stolu kabelku. Pak jsem na
Clivea vyplázla jazyk, chňapla Jamese za loket a zamkla za námi.
"Takže večeře?" zeptala jsem se.
"Jo, večeře," odvětil James a přistoupil ke mně blíž. Dívali jsme se na
sebe - ve skutečnosti to trvalo jen pár vteřin, ale zdálo se to mnohem
déle. Udělal ke mně další krok a mně se srdce sevřelo v hrudi. A samozřejmě
v ten okamžik se Simon rozhodl otevřít dveře.
"Čau Caroline! Právě jsem… jé, ahoj. James, správně?" Úsměv mu
mírně povadl, když mu došlo, že jdu na rande. Rande, rande, rande.
"A ty jsi Sheldon, že ano?" řekl James a podal mu ruku.
"Simon." Na znamení, že si s ním potřást nemůže, zvedl ruce plné
odpadkových pytlů. "Až po vás," kývl ke schodům a všichni tři jsme se
společně vydali dolů.
"Kam dneska večer vyrážíte?" zajímal se Simon, zatímco jsme kráčeli
před ním.
Do zátylku mě pálil jeho pohled, a když jsme se dostali na odpočívadlo,
ohlédla jsem se. Na tváři měl nalepený falešný úsměv a jeho hlas
zněl chladněji než kdykoli předtím.
"Zajdeme si s Caroline na večeři," odpověděl James.
Usmála jsem se přes rameno. "No jo, do úžasný, maličký vietnamský
restaurace," zacvrlikala jsem s předstíraným vzrušením.
"Vždyť tobě vietnamský jídlo nechutná," zamračil se Simon.
To mě rozesmálo. "Vyzkouším aspoň polívku," řekla jsem mu na to.
Když mi James dole přidržel otevřené dveře, upřeně pohlédl Simonovi
do očí. Pustil je právě ve chvíli, kdy jimi Simon obtěžkaný odpadky
procházel. Naštěstí jsem je stihla zachytit.
"Tak dobrou noc," rozloučila jsem se s Jamesovou rukou na zádech
cestou k autu.
"Dobrou," ucedil Simon skrz zaťaté zuby. Byl očividně podrážděný.
Fajn.
James si mě usadil do auta a vyrazili jsme.
* * *
Večeře proběhla skvěle. Z nabídky jsem si objednala jen přílohu,
smaženou rýži, a když mi ji přinesli, na chvíli jsem si představila, jak
sedím se Simonem na hausbótu uprostřed zátoky Ha Long.
Ale jak už jsem řekla, večeře proběhla skvěle, rozhovor byl skvělý
a skvělý byl i můj společník. Atraktivní muž s úžasnou budoucností, se
svými vlastními dobrodružstvími a vrcholy ke zdolání. Dnes večer jsem
vrchol já, napadlo mě. Tak nějak jsem si přála, aby si na mě vyšplhal.
Ačkoli jsem ho mohla zarazit už dole, nechala jsem se doprovodit až
ke dveřím bytu. Zatímco jsem šátrala v kabelce pro klíče, slyšela jsem
telefon odvedle a Simona, jak do něj mluví.
"Naďo? Čau. Jasně, můžu, jak budeš moct ty," smál se.
Píchlo mě u srdce. Fajn. Otočila jsem se, abych se rozloučila s Jamesem,
který byl až hříšně pohledný a stál tam přímo přede mnou. Óčko
bylo pryč už hodně dlouho a s Jamesem si kdysi byli velmi blízcí. Že
by? Chtěl by? To jsem se chystala zjistit. Pozvala jsem ho k sobě.
Když jsem vytahovala z ledničky láhev vína, všimla jsem si, jak
celou místnost skenuje a hodnotí každý kousek: hifi věž od Bose, židli
od Eamesů u psacího stolu. Očíhnul dokonce i sklenku, co jsem mu
podávala. Poděkoval, a jak po sobě naše prsty přejely, pohledem se
zabořil hluboko do mých očí.
Došlo k tomu naprosto přirozeně. Ruce už věděly, co mají dělat, těla
se poznala, rty se chvíli škádlily, než se znovu seznámily. Bylo to nové
a známé zároveň a lhala bych, kdybych řekla, že mi to nebylo příjemné.
Jeho košile zmizela, moje sukně se vyhrnula, lodičky jsem odkopla.
Drželi jsme se v pevném objetí a zcela nevyhnutelně jsme se nakonec
přemístili do ložnice.
Když jsem dopadla na postel, mírně jsem nadskočila. Přivřenýma
očima jsem sledovala, jak si přede mě James kleká na podlahu.
"Chybělas mi."
"Já vím." Přitáhla jsem si ho k sobě nahoru. Všechno bylo fajn, všechno
bylo, jak mělo být. Bezmyšlenkovitě jsem ho nohama objala v pase
a na stehně mě zastudila spona jeho opasku. James se mi podíval upřeně
do očí a usmál se.
"Jsem tak rád, že jsem potřeboval dekoratéra."
A najednou mi fajn nestačilo.
"Ne, Jamesi," povzdychla jsem si a zatlačila ho do ramen.
"Co se děje, bejby?"
Nesnášela jsem, když mi říkal bejby.
"Ne, ne, prostě ne. Zvedni se," vzdychla jsem znovu, zatímco mě dál
líbal na krk. Když jsem si uvědomila, že už necítím nic z toho, co jsem
k němu cítila kdysi, oči se mi zalily slzami.
"Děláš si srandu, že jo?" zasténal mi do ucha.
Znovu jsem ho odstrčila.
"Řekla jsem, ať se zvedneš, Jamesi," připomněla jsem mu o něco hlasitěji.
Pochopil to, ale nadšený nebyl. Když vstal, stáhla jsem si sukni, která
byla naštěstí ještě zapnutá, zase ke kolenům.
"Už jdi, prosím tě," vypadlo ze mě a po tvářích se mi začaly koulet slzy.
"Caroline, co to…"
"Prostě jdi, oukej? Prostě už jdi!" zakřičela jsem. Nebylo to k němu
fér, ale musela jsem být fér sama k sobě. Zpátky jsem se vrátit nemohla.
Zakryla jsem si obličej rukama a slyšela, jak vzdychnul, odešel a bouchnul
dveřmi. Ani se mu nedivím, musely ho děsně bolet koule. Byla jsem
smutná a naštvaná a trochu líznutá a zuřila jsem na svoje Óčko. Očima
jsem sklouzla na jednu ze svých lodiček à la "Pojď si to se mnou rozdat".
Sebrala jsem ji ze země a mrštila s ní vší silou do obýváku.
"Uf!" ozval se hluboký hlas, ale James Brown to nebyl. Byl to
chlap, kterého jsem ve své posteli skutečně chtěla a na kterého jsem
se právě zlobila úplně nejvíc. Objevil se v mých dveřích, bosý a jen
v kalhotách od pyžama coby noční princ na bílém koni a jako nějaké
necudné Popelce bez Óčka mi přinášel střevíček. Při pohledu na
jeho dokonale vypracovaný pekáč buchet jsem od rozčilení přešla
k Š.Í.L.E.N.S.T.V.Í.
"Co tady sakra děláš?" zeptala jsem se a zuřivě si přitom utírala slzy
z tváří. Takhle mě uvidí brečet.
"Ehm, slyšel jsem vás... Teda, slyšel jsem tě křičet, tak jsem se chtěl
ujistit, že seš v pořádku," vykoktal.
"Snad jsi mě nepřišel zachránit?" vyštěkla jsem a u slova zachránit
jsem sarkasticky naznačila uvozovky. Když jsem sklouzla z postele, Simon
začal ustupovat. Asi se bál, že vybouchnu. Dokonce i mně bylo jasné,
že to nebude nic pěkného.
"Proč jsou všichni chlapi přesvědčení, že ženský potřebujou zachránit?
Myslíte si, že se o sebe neumíme postarat samy? Proč bys měl sakra
zachraňovat mě? Já žádnýho záchranáře nepotřebuju a už vůbec
nepotřebuju, aby mě chodil zachraňovat někdo, kdo mi při šoustání
buší do zdi a odposlouchává mě jako nějakej zatracenej psychouš! Je
vám to jasný, milej pane?"
Mávala jsem kolem sebe rukama, jako by mi je chtěl někdo vzít.
Simon se tvářil vystrašeně naprosto právem.
"Nechápu, co to s váma chlapama sakra je? Jeden mě chce zpátky
a druhej se mnou nechce nic mít! Ten, co se mnou chce chodit, si nepamatuje
ani to, že jsem interiérová designérka. Designérka! A žádná
podělaná dekoratérka!"
Nebyla jsem k zadržení. Jen obyčejná, nadávající hysterka. Zatímco
jsem křičela, kroužila jsem kolem Simona, který se mě snažil dohnat,
ale nakonec zůstal stát jako přibitý a jenom na mě kulil oči.
"Nemůžete přece nutit do vietnamskýho jídla někoho, komu vietnamský
jídlo nechutná! Neměla jsem to vůbec jíst, že ne, Simone?"
"Ne, Caroline, myslím, žes…," začal.
"Jasně že neměla, proto jsem si dala smaženou rýži! Smaženou rýži,
Simone! Už nikdy si vietnamský jídlo nedám - ani kvůli Jamesovi ani
kvůli tobě ani kvůli nikomu jinýmu! Rozumíš?"
"Caroline, já myslím…"
"A pro tvou informaci," pokračovala jsem, "dneska večer jsem žádnou
záchranu nepotřebovala! Postarám se o sebe sama. James je pryč. Já vím, že
podle tebe je James psychopat, ale není," řekla jsem a přitom mi docházela
energie. Znovu se mi roztřepala brada. Snažila jsem se udržet, ale nakonec
jsem to pustila. "Není to špatnej chlap. Jen… jen… jen není ten pravej
pro mě," vzlykala jsem a s hlavou v dlaních klesla na podlahu u postele.
Chvíli jsem brečela, zatímco Simon stál jako opařený nade mnou.
Pak jsem k němu zvedla oči.
"Hej! Tady dole bulí holka!" vyhrkla jsem.
Simon potlačil úsměv a sedl si přede mě. Natáhl ruce a chytil mě do
náruče. A já se vůbec nebránila. Posadil si mě do klína, přitáhl k hrudi
a nechal mě plakat. Bylo u něj teplo a příjemně, a i když jsem neměla (to
teda vůbec), zůstala jsem v jeho náruči a nechala se utěšovat. Jak jsem
tam vzlykala, po zádech mi přejížděly nahoru a dolů jeho ruce a jeho
prsty mi na lopatkách obkreslovaly drobné kroužky. Po strašně dlouhé
době mě držel, jenom držel, chlap, pro kterého jsem kvůli drobným
kroužkům a vůni aviváže naprosto ztrácela hlavu.
Pevně přitulená k jeho hrudi a posazená na jeho překřížených nohou
jsem se konečně začala uklidňovat.
"Proč jsi mi tenhle týden nic nezahrál?" posmrkovala jsem.
"Zlomila se mi jehla. Musím to opravit."
"Aha, myslela jsem… To jen, že mi tvoje hudba chyběla," přiznala
jsem stydlivě.
Uhladil mi vlasy a rukou mi nadzvedl bradu, abych se na něj podívala.
"Mně jsi chyběla ty," usmál se něžně.
"Ty mně taky," vydechla jsem a jeho safíry se rozzářily. Tak to ne,
žádné vúdú. "Jak se má Purina? Dobře? Vsadím se, žes jí taky chyběl,"
zašeptala jsem a sledovala, jak se výraz v jeho tváři mění.
"Proč do toho pořád taháš Naďu?"
"Zaslechla jsem, jak jste spolu telefonovali. Pochopila jsem, že se
uvidíte."
"Jo, zašli jsme na skleničku."
"Ale prosím tě. Chceš, abych uvěřila, že se nestavila u tebe doma?"
nadhodila jsem ještě pořád v jeho klíně.
"Zeptej se svýho kocoura. Bláznil snad dneska večer?" Simon ukázal
na Clivea, který se vrátil a právě nás sledoval z opěradla gauče.
"Ne, vlastně ne."
"To proto, že se nestavila. Dali jsme si skleničku na rozloučenou,"
upřesnil Simon a pozorně se na mě zadíval.
Srdce se mi rozbušilo tak, že to musel slyšet. Co se do toho vůbec
plete Srdce?
"Na rozloučenou?"
"No jo, vrací se do Moskvy, aby dodělala školu."
Srdce se opět zklidnilo. "Aha, takže jste se rozloučili, protože odjíždí,
ne kvůli něčemu jinýmu. Jsem to ale husa." Nadzvedla jsem se mu v klíně,
ale Simon si mě přidržel u sebe. Zkoušela jsem ho přemoct.
"Jo, odjíždí, ale jenom kvůli tomu jsme se neloučili. Já…"
Dál jsem se s ním prala. "Týjo, tak to ti zbyla jenom Hihňa! Když jen
jedna, tak už se tomu ani nedá říkat harém. A to teď Hihňa zaskočí i za
ostatní, nebo si pozveš další ženský na pohovor? Jak přesně to funguje?"
pěnila jsem.
"S Lizzie si chci vlastně taky brzo promluvit. Myslím, že odteď budeme
už jenom kamarádi," řekl a upřeně se na mě přitom díval. "To, co mi
kdysi vyhovovalo, mi už nevyhovuje."
Zastavit stát! Cože?
"Tobě už to nevyhovuje?" vydechla jsem nevěřícně.
"Mm-hmm," odvětil a nosem se mi zabořil do kůže pod uchem, kde
se zhluboka nadechl.
Všiml by si, kdybych mu olízla rameno? Kdybych jen malinko ochutnala?
"Caroline?"
"Ano, Simone?"
"Mrzí mě, že jsem ti tenhle týden nic nezahrál. A taky mě mrzí, že
jsem... no, řekněme, že mě toho mrzí spoustu."
"Dobře," pípla jsem.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ne, cuketovou buchtu nemám," špitla jsem a pokojem se rozezněl
jeho smích. Musela jsem se smát s ním. To mi strašně chybělo.
"Pojeď se mnou do Španělska," zašeptal.
"Počkej, cože?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Cože, cože, cože?
"Myslíš to vážně?"
"Smrtelně vážně."
Musela jsem si připomenout, že mám dýchat. Potřásla jsem hlavou,
abych si ji vyčistila od všeho toho vúdú a aviváže, které mě omamovaly.
Zkouší to na mě přes Španělsko, nebo co?
Byla jsem ráda, že se zrovna soustředil na moje ucho, protože kdyby
viděl, jak se tvářím, asi by ho to tolik nebavilo. Potřebovala jsem chvilku
pro sebe. Odtáhla jsem se a vstala z jeho klínu.
"Jdu si opláchnout obličej. Nikam neodcházej," nařídila jsem mu.
"Nikam nejdu, Caroline," ujistil mě s tím svým sexy úsměvem.
Přiměla jsem se k chůzi a při každém kroku, při každém plácnutí
paty do dřevěné podlahy mi v hlavě znělo: Špáňo. Špáňo. Špáňo. V koupelně
jsem si postříkala obličej vodou, většina se mi dostala do pusy,
protože jsem se nemohla přestat usmívat. Nové sčítání žen v harému:
dvě ven, jedna dovnitř? Existují chvíle, kdy je třeba být opatrný, a pak
chvíle, ve kterých musíte popadnout býka za rohy a riskovat. Potřebovala
jsem nabrat odvahu. Vzpomněla jsem si, co mi předtím u oběda
pověděla Jillian, a zocelila jsem se. Naskočila jsem na toho neviditelného
býka a zamířila zpět za Simonem.
"Tak jo, Simone, už je pozdě. Měl bys jít." Podala jsem mu ruku, vytáhla
ho na nohy a doprovodila k východu.
"Ehm, vážně mám jít? Nechceš si ještě… povídat třeba?" navrhl.
"Chtěl jsem ti říct, jak moc…"
Nepřestávala jsem ho tlačit pryč. "Ani náhodou. Pro dnešek jsem
toho namluvila ažaž. Jsem unavená." Otevřela jsem dveře a postrčila
ho na chodbu. Chystal se říct něco dalšího, ale zarazila jsem ho rukou.
"Dvě věci ti ale ještě povím, dobře? Jen dvě věci."
Kývl na znamení souhlasu.
"Za prvý, u Tahoe jsi mi ublížil." Ihned se mě pokusil přerušit.
"Zmlkni, Simone. Nebudu to znovu řešit, chci jenom, abys věděl, že mě
to bolelo. Už to nikdy nedělej," řekla jsem. Když jsem viděla jeho reakci,
nemohla jsem se ubránit úsměvu.
Očima sklouzl k podlaze a na celém jeho těle bylo vidět, jak je zkroušený.
"Caroline, celý mě to fakt mrzí. Já jsem jen chtěl…"
"Omluva se přijímá," usmála jsem se znovu a chystala se zavřít.
Simonova hlava okamžitě vyskočila nahoru. "Počkej, počkej. Co ta
druhá věc?" zavolal a opřel se mi do dveří. Přistoupila jsem k němu blíž,
naše těla od sebe dělilo jen pár centimetrů. Na tu krátkou vzdálenost
jsem ucítila jeho teplo a musela jsem zavřít oči, abych zahnala útočící
emoce. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a podívala se mu do
těch jeho sexy safírů, kterými na mě shlížel dolů.
"Do Španělska s tebou pojedu," řekla jsem a s mrknutím oka zavřela
dveře před jeho udiveným obličejem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama