50 odstínů šedi 4.kapitola

18. září 2013 v 21:20 | Admin |  50 odstínů šedi
Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu.
Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v
jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí
pohled. Jeho dech hrubne, j á přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí.
Tak mě polib. Prosím. Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou,
jako by tím odpovídal na mou nevyslovenou prosbu. Když oči znovu otevře,
zračí se v nich nové odhodlání, neochvějné rozhodnutí.
"Anastasie, měla by ses ode mě držet dál. Nejsem pro tebe ten pravý,"
zašeptá. Cože? A tohle zase znamená co? To bych snad měla posoudit sama, ne?
Zamračím se na něj, mou mysl zaplavuje hořký nesouhlas.
"Dýchej, Anastasie, dýchej. Já tě teď znovu postavím a pustím tě,"
promlouvá ke mně tiše a přitom mě od sebe jemně odtlačuje.
Žilami se mi divoce valí adrenalin, vyplavený po tom bezmála dokonaném
karambolu s cyklistou a díky těsné Christianově blízkosti. Podlamují se mi
kolena a točí hlava. NE! křičí mé podvědomí, když mě Christian pouští.
Najednou se cítím oloupená. Ruce nechává položené na mých ramenou a drží si
mě na délku paží, pozorně sleduje mou reakci. A jediná věc, na kterou jsem v tu
chvíli schopná myslet, je, že jsem chtěla, aby mě políbil - dala jsem to zatraceně
jasně najevo -, a on to neudělal. Nestojí o mě. On o mě prostě nestojí. Totálně
jsem to naše ranní kafe podělala.
"Už je to dobrý," vydechnu, když se mi vrátí schopnost řeči. "Děkuju,"
zabručím a samým ponížením hynu. Jak jsem jen mohla naši situaci tak strašně
špatně odhadnout? Musím se dostat pryč z jeho dosahu.
"Za co?" podiví se. Ještě pořád má ruce na mých ramenou.
"Žes mě zachránil," špitnu.
"Ten idiot jel v protisměru. Jsem rád, že jsem tu byl. Ještě teď se klepu při
představě, co všechno se ti mohlo stát. Nechceš se jít na chvíli posadit do
hotelu?" Pouští mě, ruce nechává klesnout podél těla a já před ním stojím a
připadám si jako blázen.
Mírným zatřesením si pročišťuju hlavu. Prostě už chci jít. Všechny mé tajné
nevyslovené sny se válí v prachu. On mě ne chce. Co jsem si to jenom
namlouvala? nadávám si. Co by si s tebou Christian Grey počal? vysmívá se mi
mé podvědomí. Ovíjím si paže kolem trupu, otáčím se zpátky k silnici a s
úlevou zaznamenávám, že už svítí zelená. Rychle vyrážím po přechodu, vím, že
mě Grey následuje. Před hotelem se k němu obracím čelem, ale nejsem schopná
mu pohlédnout do očí.
"Díky za čaj i za to focení," zahučím.
"Anastasie. já." zarazí se. Úzkost v jeho hlase přitahuje moji pozornost, takže
k němu bezděky vzhlédnu. Jeho šedý pohled je bezútěšný, nervózně si vjíždí
prsty do vlasů. Vypadá zničeně a frustrovaně, má strhaný výraz a jeho sebevláda
se někam vypařila.
"Copak, Christiane?" štěknu podrážděně, když pokračuje v mlčení. Zkrátka
už chci vypadnout. Potřebuju sebrat svou křehkou zraněnou pýchu a pokusit se
ji zase slepit dohromady.
"Hodně štěstí u státnic," zamumlá.
Ha! Tak to je ten důvod, proč vypadá tak zničeně? To má být jeho sbohem?
Prostě mi popřeje štěstí u zkoušek?
"Díky." Nedaří se mi skrýt sarkasmus v hlase. "Sbohem, pane Greyi."
Otáčím se na patě - celkem ohromená faktem, že u toho neklopýtnu -, a aniž
bych mu věnovala další pohled, odcházím a mizím v podzemních garážích.
Jakmile mě pohltí betonová temnota parkoviště protkaná matným světlem
zářivek, opřu se o stěnu a složím si hlavu do dlaní. Co jsem vlastně čekala?
Cítím, jak se mi do očí hrnou nezvané a nevítané slzy. Proč brečím? Sesouvám
se k zemi, kvůli té nesmyslné reakci jsem sama na sebe naštvaná. Přitahuju si
kolena k tělu a choulím se do klubíčka. Chtěla bych se nějak scvrknout. Třeba
by se ta absurdní bolest taky zmenšila. Pokládám si bradu na kolena a
nechávám ty hloupé slzy téct proudem. Brečím pro ztrátu něčeho, co jsem nikdy
neměla. Jak směšné... Oplakávat něco, co nikdy neexistovalo - pohřbené naděje,
ztracené sny, zklamaná očekávání.
Nikdy předtím jsem nebyla tím, kdo byl odmítnut. Jasně, vždycky jsem byla
mezi posledními, koho vybrali do družstva basketbalu nebo volejbalu, ale tomu
rozumím - kombinace běhání a nějaké další činnosti, jakou je například házení
balonu, to není nic pro mě. V jakémkoliv sportu jsem každému jenom přítěží.
Ještě nikdy jsem se nikomu takhle nenabídla. Můj život je jeden velký
mindrák - jsem příliš bledá, hubená, nedbale upravená, neohrabaná - a tím
dlouhý výčet mých nedostatků nekončí. Takže jsem zrovna nemusela
potenciální nápadníky odhánět. Jistě, byl tu jeden spolužák z hodin chemie,
kterému jsem se líbila, ale nikdo předtím nevzbudil můj zájem. Nikdo, kromě
Christiana Zatraceného Greye. Možná bych měla být vstřícnější vůči projevům
sympatií Paula Claytona a Josého Rodrigueze, i když - jsem si jistá, že ani jeden
z nich kvůli mně nevzlyká někde v koutě. Možná se jen potřebuju pořádně
vybrečet.
Přestaň! Okamžitě s tím přestaň! zařve na mě podvědomí, ruce založené,
zapřené na jedné noze a druhou si naštvaně podupává. Nasedni do auta, mazej
domů a koukej se učit. Zapomeň na něj... Hned! A přestaň se vyžívat v tom
sebelítostivým svinstvu.
Provádím hluboký nádech na uklidněnou a zvedám se. No tak se vzpamatuj,
Steeleová. Vyrážím ke Kateině autu a cestou si otírám slzy z tváří. Už na něj
nehodlám myslet. Budu tu nepříjemnou událost považovat za zkušenost a
zkoncentruju se na zkoušky.
Když přicházím domů, Kate sedí u jídelního stolu před svým no - tebookem.
Její uvítací úsměv uvadá, hned jak mě spatří.
"Ano, co se stalo?"
Ach ne. Jen ne inkvizici Katherine Kavanaghové. Akorát zavrtím hlavou,
čímž jí dávám jasně najevo - dej si pohov, Kavanaghová. Ale zrovna tak bych
mohla jednat s hluchým, slepým, němým.
"Tys brečela." Má výjimečný dar zdůrazňovat skutečnosti, které jsou na první
pohled zatraceně zjevné. "Co ti ten bastard provedl?" zavrčí a působí u toho. ty
bláho, fakt děsivě.
"Ale nic, Kate." A to je právě ten problém. V důsledku té myš lenky se trpce
ušklíbnu.
"Tak proč jsi teda brečela? Ty nikdy nebrečíš," říká už mírněji. Stoupá si, z
jejích zelených očí vyzařuje účast. Objímá mě a tiskne k sobě. Budu jí muset
říct aspoň něco, abych ji setřásla.
"Málem mě přejel cyklista." Nic lepšího mě nenapadá, ale aspoň to na chvíli
odpoutává její pozornost. od něj.
"Proboha, Ano - jsi v pořádku? Nejsi zraněná?" Podrží si mě v natažených
pažích a zběžně mě kontroluje pohledem.
"Ne. Christian té srážce zabránil," hlesnu. "Ale byla jsem cel kem otřesená."
"Tak to chápu. A jaký to s ním vlastně bylo? Vždyť ty kafe ne - snášíš."
"Dala jsem si čaj. Bylo to fajn, ale není o čem vyprávět. Fakt nevím, proč mě
pozval."
"Protože se mu líbíš, Ano." Spouští ruce podél těla.
"Teď už ne. Už se nesetkáme." Jo, daří se mi znít nezúčastněně.
"He?"
Sakra. Neskočila na to. Tak jako posledně odcházím do kuchyně, aby mi
neviděla do obličeje.
"Vždyť to vidíš, Kate. on je prostě jiná liga," houknu přes rameno tak věcně,
jak jenom dokážu.
"Co tím jako myslíš?"
"Ježiši, Kate, to je snad jasný." Prudce se otáčím, takže si čelí me ve dveřích
kuchyně.
"Mně teda ne," říká. "Dobře, tak má víc peněz než ty. jenže, Ano, on má víc
peněz než většina lidí v Americe!"
"Kate, on je. " škubnu rameny.
"Ano! Prokristapána, kolikrát ti to ještě budu muset říkat? Ty jsi super kost!"
skáče mi do řeči. Ach ne, už je to tu zas.
"Kate, prosím. Chci se učit," přerušuju ji.
Zamračí se na mě.
"Dobře, chceš vidět ten článek? Je hotový. José udělal pár skvělých fotek."
Opravdu se chci týrat vizuální připomínkou krásného Christiana- Nechci-Tě-
Greye?
"Že váháš." S nuceným úsměvem se loudám k notebooku. A on je tam, dívá
se na mě z černobílé fotky. Upřeně mě sleduje a vidí, jak po něm toužím.
Předstírám, že článek čtu, ale celou dobu jen opětuju Greyův šedý pohled a
snažím se přijít na to, proč by pro mě neměl být tím pravým. jeho vlastními
slovy. A náhle mě to udeří přímo do očí. On je prostě příliš hezký. Jsme jako
dva protipóly, jako bychom oba pocházeli z jiné dimenze. Najednou si připadám
jako Ikarus, který se dostal až příliš blízko Slunci, zřítil se a skončil popálený.
Teď už ta jeho slova dávají smysl. Tohle tím určitě myslel, teď už to odmítnutí
beru lip. trochu. S tím se dá žít. Chápu to.
"Dobrá práce, Kate," vymáčknu ze sebe. "Jdu se učit." Už na něj nebudu
myslet, aspoň pro teď. To si slibuju, když otevírám poznámky a začítám se do
nich.
Teprve v posteli, když se pokouším usnout, dovoluju své mysli, aby se ve
vzpomínkách zatoulala k tomu podivnému dopoledni. Znovu a znovu se vracím
k té poznámce. Na chození mě moc neužije. Jsem na sebe naštvaná, že mi její
význam nedošel hned. Dřív než mě držel v náruči a každičká molekula mého
těla škemrala
o jeho polibek. Řekl to přece jasně - nestojí o mě jako o přítelkyni. Přetáčím se
na bok. Napadá mě, jestli třeba nedrží celibát. Zavírám oči a začínám podléhat
spánku. Třeba se pro někoho šetří. Hmm, určitě ne pro tebe. To se ozývá mé
ospalé podvědomí a zasazuje mi poslední úder těsně předtím, než vypustí ze
řetězu sny. Tu noc se mi zdá o šedých očích, vzorcích lístků v mléčné pěně, a já
prchám temnými, strašidelně osvětlenými místy a netuším, jestli před něčím
utíkám, nebo tomu běžím v ústrety. těžko říct.
Pokládám pero. Hotovo. Státnice jsou za mnou. Po tváři se mi rozlévá úsměv
kočky Šklíby. A je to pravděpodobně můj první úsměv za poslední týden. Je
pátek a my se večer chystáme slavit - jako opravdu slavit. Dokonce bych se
mohla opít! V životě jsem se totiž neopila. Přes aulu letmo pohlédnu na Kate,
která ještě pořád zuřivě píše. Pět minut do konce. A je to tu, konec mých
školních let. Už nikdy nebudu muset takhle sedět mezi vynervovanými,
vzájemně separovanými studenty. V duchu samou radostí metám kozelce s
vědomím toho, že je to jediné místo, kde něco takového dokážu. Kate dopisuje a
odkládá tužku. Mrkne mým směrem a já teď pro změnu zachycuju její Šklíbin
úsměv.
Zpátky domů jedeme společně v jejím mercedesu, o zkouškách se záměrně
nebavíme. Kate je spíš zaujatá tím, co si oblékne večer do baru. U domu
soustředěně lovím klíče v kabelce.
"Ano, máš tady balíček." Kate stojí na schodech a v ruce svírá zásilku
zabalenou do hnědého kartonového papíru. Zvláštní. Na Amazonu jsem v
poslední době nic neobjednávala. Kate mi ho podává a bere si ode mě klíče, aby
odemkla. Balíček adresovaný slečně Anastasii Steeleové. Není na něm adresa
ani jméno odesílatele. Možná je to od mámy nebo od Raye.
"To bude od našich."
"Tak to otevři!" Kate překypuje vzrušením, když se hrne do kuchyně pro naše
zkoušky-jsou-za-námi-hurá šampaňské.
Otevírám zásilku a uvnitř nacházím polokožený box na knihy obsahující tři
Zachovalé, na první pohled identické knížky ve staré textilní vazbě a
jednoduchou bílou kartičku. Je na ní vzkaz, napsaný černým inkoustem a velmi
úhledným písmem:
" 'Proč jste mi nevěřila, že je to nebezpečné? Proč jste mě
nevarovala? "
" (protože dámy vědí, na co si mají dávat pozor, neboť čtou
romány, které je na takové nástrahy upozorní... "
Okamžitě rozpoznávám úryvek z Tess. Jsem omráčená tou shodou náhod,
vždyť jsem teď na své závěrečné zkoušce tři ho diny v kuse psala
o románech Thomase Hardyho. Třeba to není náhoda. třeba je to úmysl. Pozorně
si knihy prohlížím. Je to třísvazkové vydání Tess z ďUbervillů. Otevírám desky
jedné z nich. Na titulní straně je starým typem písma vyraženo:
London: Jack R. Osgood McHvaine and Co., 1894.
Proboha - to je první vydání. Ty musely stát celé jmění - a já si okamžitě
domýšlím, kdo mi je poslal. Kate, která teď stojí po mém boku, na ty knihy
ohromeně zírá. Bere mi z ruky lístek.
"První vydání," hlesnu.
"Ne." Kateiny oči se rozšiřují úžasem. "Grey?"
Kývnu. "Nikdo jiný mě nenapadá."
"Co znamená ten vzkaz?"
"To netuším. Ale myslím, že je to varování - na mou duši, on mě už zase
varuje. Copak se mu dobývám do dveří?" mračím se.
"Já vím, že se o něm nechceš bavit, Ano, ale on je do tebe vážně udělanej. Ať
si tě varuje, nebo ne."
Celý uplynulý týden jsem si nedovolila na Greye ani pomyslet. Při - pouštím.
jeho šedé oči mě ještě pořád pronásledují ve snech, a vím, že to zabere celou
věčnost, než dostanu z hlavy ten pocit, co jsem měla, když mě držel v náručí,
než vymažu vzpomínky na jeho nádhernou vůni. Proč mi to jenom posílá? Jasně
mi řekl, že nejsem nic pro něj.
"Našla jsem tu jedno první vydání Tess na prodej v New Yorku za čtrnáct
tisíc dolarů. Ale to tvoje vypadá, že je v mnohem lepším stavu. Muselo stát víc."
Kate to právě konzultuje se svým dobrým přítelem Googlem.
"Ten úryvek - to říká Tess své matce potom, co ji Alec ďUberville zneužije."
"Já vím," přemítá Kate. "Co se tím pokouší naznačit?"
"Nemám ponětí, a ani mě to nezajímá. Tohle od něj prostě nemůžu přijmout.
Pošlu mu je zpátky se stejně nepochopitelným úryvkem z nějakého
bezvýznamného místa v knize."
"Třeba z té části, kde ji Angel Clare posílá do prdele?" ptá se Kate s
kamennou tváří.
"Jo, přesně z té," zahihňám se. Miluju Kate; vždycky mě podrží. Balím knihy
zpátky a odkládám je na jídelní stůl. Kate mi podává sklenici šampaňského.
"Na konec zkoušek a na náš nový život v Seattlu," zakření se.
"Na konec zkoušek, na náš nový život v Seattlu a na výborné výsledky."
Ťukáme si na to a pijeme.
Bar je hlučný a narvaný, plný téměř-absolventů, kteří se chtějí zpít do němoty.
Připojuje se k nám José. Sice má před sebou ještě jeden ročník, ale má chuť
slavit a dodává nám odvahu čelit naší nově nabyté svobodě tím, že nám všem
kupuje džbán margarity. Když dopíjím pátou skleničku, je mi jasné, že na to
šampaňské to nebyl úplně ideální nápad.
"Co teď budeš dělat, Ano?" huláká na mě José přes okolní hluk.
"Stěhujeme se s Kate do Seattlu. Rodiče jí tam koupili byt."
"Dios mío, co si tu teď počnu. Ale na tu mou výstavu přijedeš."
"Jasně že jo, José. Tu si za nic na světě nenechám ujít," ujišťuju ho s
úsměvem a on mi pokládá ruku kolem pasu a přitahuje si mě blíž k sobě.
"To, že tam přijdeš, pro mě hrozně moc znamená, Ano," šeptá mi do ucha.
"Dáš si ještě margaritu?"
"José Luisi Rodriguezi - ty se mě snažíš opít? Protože mám dojem, že se ti to
daří," uculím se. "Myslím, že si dám radši pivo. Dojdu nám pro džbán."
"Víc pití, Ano!" zahlaholí Kate.
Kate má výdrž jako bejk. Ruku má omotanou kolem Leviho, jednoho z
našich britských spolužáků a zavedeného fotografa studentských novin.
Vzhledem k pokročilé opilosti už ale focení vzdal. Teď má oči jenom pro Kate.
Ta je jako obvykle oslňující
- ve svém titěrném živůtku, upnutých džínách a vysokých podpatcích a s
vyčesanými vlasy, jejichž uvolněné pramínky jí jemně lemují tvář. To já jsem
spíš typ na trička a conversky, i když právě teď mám na sobě své nejpřiléhavější
džíny. Vyvlékám se z Josého objetí a vstávám od stolu.
Jéje. Motá se mi hlava.
Musím se chytit opěradla židle. Dávat tequilu do koktejlů - kdo to kdy slyšel?
Cestou k baru mě napadá, že bych si měla zajít na dámy, když už stojím.
Uvažuješ bystře, Ano. Namáhavě se prodírám davem. U toalet je samozřejmě
fronta, ale aspoň stojím v klidné a chladné chodbě. Sahám pro telefon, abych při
tom čekání něčím zabila čas. Hmm... Komu jsem to volala naposledy? Josému?
A předtím? To číslo nepoznávám. No jasně. Grey, myslím, že je to jeho číslo.
Zachichotám se. Nemám představu, kolik je hodin; možná ho vzbudím. Třeba
by mi mohl prozradit, proč mi poslal ty knihy a tu šifrovanou zprávu. Jestli
chce, abych se od něj držela dál, má mi dát pokoj. Potlačuju opilecký úšklebek a
mačkám zpětné volání. Bere to na druhé zazvonění.
"Anastasie?" Je překvapený, že volám. No, vlastně i já jsem překvapená, že
mu volám. A pak si můj podroušený mozek něčeho všímá. jak poznal, že jsem
to já?
"Proč jsi mi poslal ty knihy?" zabreptám opile.
"Anastasie, jsi v pořádku? Zníš nějak divně." Jeho hlas je plný znepokojení.
"Já nejsem ta divná, to ty." Tak - a má to. Teď to schytal od mé alkoholem
povzbuzené odvahy.
"Anastasie, tys pila?"
"Co je ti do toho?"
"Jsem. zvědavý. Kde jsi?"
"V baru."
"Ve kterém baru?" Teď už zní podrážděně.
"V portlandském baru."
"Jak se dostaneš domů?"
"Však já už si cestu najdu." Tenhle rozhovor se zrovna nevyvíjí tak, jak jsem
si představovala.
"Tak ve kterém jsi baru?"
"Proč jsi mi poslal ty knihy, Christiane?"
"Anastasie, kde jsi? Řekni mi to. Hned." Jeho tón je tak. tak panovačný. Ta
jeho obvyklá posedlost kontrolovat cokoliv. Před- stavuju si ho jako filmového
režiséra ze starých časů - v pumpkách, jak drží dobový megafon a rákosku. Při
té představě se nahlas rozchechtám.
"Ty seš tak. dominantní," hihňám se.
"No tak, Ano, kde ksakru jsi?"
Christian Grey přede mnou kleje. Znovu se zachichotám. "Jsem v Portlandu.
to je strááášně daleko od Seattlu."
"Kde v Portlandu?"
"Dobrou noc, Christiane."
"Ano!"
Zavěšuju. Ha! Jenže mi neřekl nic o těch knihách. Zamračím se. Mise
nesplněna. Jsem fakt dost opilá - zatímco se posouvám v řadě, nepříjemně se mi
točí hlava. Ale co, účelem dýchánku bylo se opít. A to se mi podařilo. Tak
takové to teda je - pravděpodobně to nebude zkušenost, kterou bych si chtěla
zopakovat. Fronta se posouvá a já se dostávám na řadu.
Otupěle civím na leták připevněný na vnitřní straně dveří toalety,
vychvalující přednosti bezpečného sexu. To mě podrž, je možný, že jsem právě
volala Christianovi Greyovi? Sakra. Ozývá se vyzvánění mobilu. Samým
leknutím nadskočím a překvapeně vyjeknu.
"Ahoj," vykoktám nesměle do sluchátka. S tím jsem teda nepočítala.
"Jedu si pro tebe," oznámí a zavěsí. Jenom Christian Grey dokáže znít tak
chladně a zároveň tak výhrůžně.
Do háje. Soukám se do kalhot. Srdce mi buší na poplach. Jede si pro mě? To
ne. Asi budu zvracet. nebo ne. jsem v pohodě. Tak počkat. Tahá mě za nos.
Neřekla jsem mu, kde jsem. Nemůže mě tady najít. A mimoto, trvalo by mu
hodiny se sem ze Seattlu dostat a tou dobou už tu dávno nebudeme. Myju si
ruce a zkoumám svůj obličej v zrcadle. Působím lehce překrveně a trochu
rozostřeně. Hmm... to bude asi tou tequilou.
Celou věčnost pak čekám u baru na džbán piva a konečně se vracím ke stolu.
"Bylas pryč tak dlouho," spílá mi Kate. "Kdes byla?"
"Čekala jsem ve frontě na dámy."
José s Levim vášnivě debatují o nějakém místním baseballovém týmu. José
přerušuje svůj vášnivý výlev, aby nám všem nalil pivo, a já si pořádně přihnu.
"Kate, myslím, že se radši půjdu provětrat na čerstvý vzduch."
"Ty nic nevydržíš, Ano."
"Za pět minut jsem zpátky."
Znovu si razím cestu davem. Začíná se mi dělat špatně, motá se mi hlava a
nohy mě nenesou zrovna jistě. Aspoň ne tak jistě jako obvykle.
Teprve když hltám chladný večerní vzduch na parkovišti, zjišťuju, jak moc
jsem vlastně opilá. Mám ovlivněné vidění, opravdu vidím dvojmo jako ve
starých animácích Toma a Jerryho. Asi budu zvracet. Proč jsem se vlastně tak
zřídila?
"Ano," připojuje se ke mně José. "Jsi v pohodě?"
"Myslím, že jsem toho vypila trochu moc," usměju se na něj mdle.
"To já taky," zamumlá a zkoumavě se na mě zahledí tím svým tmavým
pohledem. "Nepotřebuješ se opřít?" ptá se, přistupuje blíž a bere mě kolem
pasu.
"José, je mi fajn. Myslím, že to zvládnu." Poněkud chabě se ho pokouším
odstrčit.
"Prosím, Ano," zašeptá, to už mě drží v náručí a tiskne k sobě.
"José, co to děláš?"
"Ty víš, že tě mám rád, Ano. Prosím." Jednou rukou, kterou má položenou na
mých bedrech, si mě přidržuje a druhou mi zvedá bradu. To snad ne... on se mě
chystá líbat.
"Ne, José, přestaň - ne." Strkám do něj, ale jeho tělo je jako hradba tvořená
pevnými svaly, nedokážu s ním hnout. Mezitím mi zanořil ruku do vlasů a teď
si mě za ně přidržuje.
"Prosím, Ano, cariňo, " šeptá těsně u mých rtů. Jeho dech je horký a voní
příliš sladce - pivem a margaritou. Drobnými polibky si razí cestu podél hrany
mé čelisti až ke koutku úst. Vnímám svou rostoucí paniku, jsem opilá a nemám
to pod kontrolou. Ten pocit mě dusí.
"José, ne," zaprosím. Tohle nechci. Jsi můj přítel a já asi budu zvracet.
"Myslím, že dáma řekla ne," ozývá se ze tmy tiše. A kruci! Christian Grey,
on je tady. Jak? José mě pouští.
"Greyi," odtuší stroze.
S úzkostí stáčím pohled ke Christianovi. Ten pro změnu vraždí očima Josého,
vzteky bez sebe. Do háje. Vtom se mi zvedá žaludek. Mé tělo už dál nedokáže
udržet všechen ten alkohol a já v nuceném předklonu teatrálně zvracím na
chodník.
"Ups - Dios mío, Ano!" José ode mě znechuceně odskakuje. Grey hmátne po
mých vlasech, odstraňuje je z palebné zóny a jemně mě směruje k vyvýšenému
květníku na okraji parkoviště. S nesmírnou úlevou zaznamenávám, že jsme v
relativním přítmí.
"Pokud budeš ještě zvracet, udělej to tady. Podepřu tě."
Jednou rukou mě objímá kolem ramen, ve druhé svírá mé vlasy v
provizorním culíku tak, aby mi nepadaly do obličeje. Nemotorně se ho
pokouším odstrčit, ale vzápětí znovu zvracím. a pak ještě jednou. Panebože...
jak dlouho to bude trvat? Dokonce
i poté, co mám žaludek prázdný a nic už ze mě nejde, zmítají mým tělem plané
křečovité stahy. V duchu si přísahám, že už se nikdy v životě nenapiju. O tak
příšerné situaci se stejně nedá mluvit nahlas. Konečně to ustává.
Rukama se opírám o cihlovou stěnu květináče, sotva se držím na nohou. Tak
důkladné zvracení je opravdu vyčerpávající. Grey mě pouští a podává mi
kapesník. Jenom on může mít čistý bavlněný kapesník s monogramem. CTG...
Ani jsem nevěděla, že se takové dají ještě koupit. Když si otírám pusu, bezděky
se zamýšlím nad tím, co znamená to T. Nedokážu se odhodlat k tomu, abych se
na něj podívala. Propadám se hanbou, sama sebou znechucená. Momentálně
toužím po tom, aby mě pohltila hlína pod těmi azalkami v květináči. Být všude
jinde, jen ne tady.
José ještě pořád postává u vchodu do baru a sleduje nás. Se zaúpěním si
skládám hlavu do dlaní. Tenhle okamžik je nepochybně tím nejhorším v mém
životě. Hlava se mi točí už jenom z toho, jak se snažím vybavit ten, který vedl
doposud - a jediné, co mě napadá, je Christianovo odmítnutí. Ale tohle je
mnohem, mnohem víc než pouhé ponížení. Zariskuju jeden krátký pohled do
jeho obličeje. Dívá se na mě, ve tváři naprosto vyrovnaný, nic neříkající výraz.
Otáčím se k Josému, který sám vypadá poněkud zahanbeně a je zrovna tak jako
já dost vycukaný z Greye. Prošpikuju ho zlostným pohledem. Mám pár
vybraných slov, kterými bych ráda počastovala svého takříkajíc nejlepšího
kamaráda, ale žádné z nich se nedá vyslovit před panem výkonným ředitelem
Christianem Greyem. To si snad děláš srandu, Ano. Právě tě viděl, jak házíš
šavli na chodník a do místní flóry. Už si jistě povšimnul, že se nechováš jako
dáma.
"Já, ehm. uvidíme se vevnitř," zahuhlá José navzdory tomu, že ho nikdo z nás
nevnímá, a vytrácí se zpátky do budovy. Zůstávám s Greyem sama. Ach ne. Co
mu mám jako vykládat? Začnu tím, že se omluvím za ten telefon.
"Omlouvám se," zadrmolím s pohledem zapíchnutým do kapesníku, který
zuřivě žmoulám mezi prsty. Je tak jemný.
"Za co se omlouváš, Anastasie?"
Kčertu, hodlá si mě vychutnat.
"Hlavně za ten telefon. Za to, že mi bylo špatně. Eh, ten seznam je
nekonečný," zaskučím a cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Prosím, prosím,
můžu už umřít?
"Tohle se přihodilo každému, jen možná ne tak dramaticky jako tobě,"
pronáší suše. "Jde o to, že musíš znát své meze, Anastasie. Teda, já jsem pro
posouvání mezí všema deseti, ale vážně, tohle jsi přehnala. Hodláš z toho udělat
zvyk?"
Z přebytku alkoholu a rozčilení se mi asi rozskočí hlav a. Co je mu sakra do
toho? Nezvala jsem ho sem. Mluví, jako by mu bylo pětačtyřicet, peskuje mě
jako nějaký rozmazlený děcko. Část mého já by mu s chutí vmetla do tváře, že
pokud se mi zachce zpít se do němoty každou noc, bude to jen mé rozhodnutí -
nic, do čeho by mi mohl kecat. Ale nemám na to dost odvahy Ne teď, když jsem
se před ním pozvracela. Proč vlastně nevzal nohy na ramena?
"Ne," hlesnu místo toho kajícně. "Ještě nikdy jsem se neopila. A právě teď ze
všeho nejvíc toužím po tom, aby se to už nikdy neopakovalo."
Já prostě nechápu, proč sem přišel. Začíná se mi dělat mdlo. Všímá si toho a
zachytí mě dřív, než upadnu; nadlehčuje mě ve svém objetí a tiskne k sobě jako
malé dítě.
"Tak pojď, odvezu tě domů," broukne.
"Musím to říct Kate." Už zase jsem v jeho náručí.
"Může jí to říct můj bratr."
"Cože?"
"Můj bratr Elliot se právě baví se slečnou Kavanaghovou."
"Aha?" Nějak to nechápu.
"Byl se mnou, když jsi mi volala."
"V Seattlu?" Jsem z toho nějaká zmatená.
"Ne, ještě pořád bydlím v Heathmanu."
Ještě? Proč?
"Jak jsi mě našel?"
"Napíchnul jsem ti mobil, Anastasie."
No jasně že jo. Jak je to možné? Je to vůbec legální? Šmírák jeden, zasyčí mé
podvědomí skrz ten tequilový opar, který mi stále zatemňuje mozek. Ale z
nějakého důvodu - nejspíš proto, že se jedná o něj - ho ignoruju.
"Mělas bundu nebo nějakou kabelku?"
"Ehm. jo, obojí. Christiane, prosím, musím to říct Kate. Měla by strach."
Stáhne rty do tvrdé linky a naštvaně zafuní.
"Když musíš."
Pouští mě ze svého sevření a za ruku odvádí zpátky do baru. Jse m zesláblá,
stále opilá, ztrapněná, vyčerpaná, ponížená. a nějakým zvláštním nedopatřením,
naprosto mimo očekávání, rozechvělá. Pevně svírá mou dlaň - a já se topím ve
svých pocitech. Budu potřebovat aspoň týden, abych je všechny zpracovala.
Uvnitř je našlapáno a hlučno; začali hrát a taneční parket praská ve švech.
Kate u našeho stolu není a José se někam vytratil. Osamělý Levi tam působí
jako kůl v plotě.
"Kde je Kate?" zakřičím na něj přes ten rámus. V hlavě mi začíná tepat do
rytmu dunivých basů hu dby.
"Tancuje," zařve na mě Levi a já vidím, jak je naštvaný. Podezíravě si měří
Christiana. Soukám se do svého černého kabátku a křížem přes rameno si věším
tašku. Jakmile si promluvím s Kate, jsem připravená odejít.
Pokládám ruku na Christianovu paži, stoupám si na špičky a křičím mu to do
ucha: "Je na parketu." Nosem se přitom otírám o jeho vlasy, vdechuju jeho
čistou, svěží vůni. A všechny ty neznámé zakázané pocity, které jsem se snažila
potlačovat, vzlínají na povrch a zaplavují mé vyprahlé nitro. Cítím, jak se mi do
tváří hrne krev, a někde hluboko, hluboko uvnitř příjemné trnutí.
Christian převrací oči, znovu mě bere za ruku a vleče za sebou k baru.
Obsluha se mu okamžitě věnuje, pan Kontrolou Posedlý Grey zkrátka čekat
nemusí. Copak mu jde všechno tak snadno? Neslyším, co objednává. Nakonec
mi podává ohromnou sklenici plnou studené vody.
"Pij!" houkne na mě jako rozkaz.
Světla stroboskopů se točí a poskakují v rytmu hudby, vrhají zvláštní směs
barevného světla a stínů na bar a jeho klientelu. Chri stian je chvíli zelený, pak
modrý, zářivě bílý a nakonec démonicky rudý. Přísně mě sleduje. Váhavě
usrkávám.
"Všechno!" zavelí.
Je tak despotický. Rukou si pročísne rozcuchané vlasy. Působí frustrovaně,
naštvaně. Co ho žere? Teda kromě hloupé opilé holky, která mu volá vprostřed
noci, takže získá dojem, že je nutné ji zachránit. Načež se ukazuje, že je opravdu
nezbytné ji bránit před jejím těžce zamilovaným kamarádem. A kterou nakonec
vidí zvracet ke svým nohám. Bože, Ano... dokážeš se přes to vůbec někdy
přenést? mlaskne mé podvědomí nesouhlasně a vrhne na mě přísný pohled přes
obroučky svých půlměsíčkových brýlí.
Trochu se zapotácím, Christian mi pokládá ruku na rameno, aby mě
stabilizoval. Dělám, co mi přikázal, a piju až do dna. Teď mám pro změnu
žaludek na vodě. Bere mi sklenici z ruky a pokládá ji na bar. I přes opilecký
opar si všímám, co má na sobě: volnou bílou bavlněnou košili, dobře padnoucí
džíny, černé conversky a tmavé sako s proužky. Košili nemá u krku dopnutou a
já vidím, jak se mu ve výstřihu lesknou jemné chloupky. A v mém společensky
unaveném rozpoložení mi to přijde. rajcovní.
Do třetice mě bere za ruku. Ty bláho - on mě vede na parket. No potěš, já
přece netancuju. Zaznamenává můj odpor a já v barevném spektru spatřím jeho
pobavený, lehce potměšilý úsměv. Prudkým cuknutím si mě přitahuje k sobě a
já se už zase ocitám v jeho náručí. Začíná se mnou tančit a doopravdy mě vede.
Páni, ten teda umí tancovat! Nemůžu se vzpamatovat z toho, že s ním držím
krok. Možná je to tím, že jsem opilá. Pěvně si mě k sobě tiskne, jeho tělo proti
mému.Kdyby mě nedržel tak dobře, jsem si jistá, že bych se mu bezvládně
svezla k nohám. Do mysli se mi vkrádá mámino často opakované varování:
Nikdy nevěř chlapovi, který umí tancovat.
Zvolna nás provádí skrz dav tanečníků na druhou stranu parketu, až se
ocitáme u Kate a Elliota, Christianova bratra. Hlasitá hudba zlomyslně buší
uvnitř i vně mé hlavy. Ach ne. Kate předvádí ty své pohyby. Může si zadek
ukroutit a to dělá jen tehdy, když se jí někdo líbí. Jako opravdu líbí. To
znamená, že ráno snídáme ve třech. Kate!
Christian se naklání a něco křičí Elliotovi do ucha. Já mu nero - zumím. Elliot
je vysoký a ramenatý, má světlé vlnité vlasy a jiskrný hříšný pohled. Pod vlivem
toho oslňujícího osvětlení nedokážu určit barvu jeho očí. Zazubí se a přitáhne si
Kate do svého objetí. A ta je v něm víc než spokojená. Kate! Navzdory svému
podroušení jsem celkem v šoku. Vždyť se s ním právě seznámila. Odkývá
Elliotovi cokoliv, co jí právě řekl, a s úsměvem mi mává. Christian nás vyvádí z
tanečního parketu dvojnásobnou rychlostí.
Takže s Kate jsem nakonec vůbec nemluvila. Je opravdu v pořádku? Je mi
jasné, kam ti dva směřují. Budují muset udělat přednášku o bezpečném sexu.
Tajně doufám, že četla jeden z těch letáků na dveřích místních toalet. Myšlenky
mi divoce víří hlavou a bojují s opilostí a pocitem zmatenosti. Je tu tak horko,
takový hluk, příliš mnoho barev - moc světla. Točí se mi hlava. ale ne, zdá se, že
se podlaha přibližuje k mému obličeji, aspoň to tak vypadá. A poslední věc,
kterou slyším, než úplně ztratím vědomí, je Christianova kletba.
"Do hajzlu!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Malá Moni Malá Moni | E-mail | 19. září 2013 v 19:41 | Reagovat

Ahoj, nejsem si jistá, ale myslím, že tahle kapitola nějak nenavazuje na tu předchozí. Myslím, že tam něco chybí :)

2 Shíma Shíma | 2. ledna 2014 v 14:14 | Reagovat

Taky si řikám že to nějak k sobě nejde :)

3 Maric Maric | 22. června 2014 v 22:43 | Reagovat

„Doprovodím vás zpátky"
„Děkuji za čaj,pane Greyi"
Vykouzlí ten svůj zvláštní,ohromně tajemný úsměv.
„Rádo se stalo,Anastasie.Potěšení bylo na mé straně.Pojďte, "zavelí a vztáhne ke mně ruku.Celá zmámená ho za ni beru a nechávám se vyvést ven z kavárny.
    Míříme zpátky k hotelu v něčem, co bych ráda nazvala družným mlčením. Aspoň on vypadá jako obvykle klidně a vyrovnaně. Zato já se zoufale snažím vyhodnotit,jak vlastně to naše ranní kafe dopadlo. Mám pocit,jako bych právě absolvovala vstupní pohovor na nějakou pozici,jenže netuším, na jakou.
„To vždycky nosíte džíny? " nadhodí zčistajasna.
„Většinou"
Přikývne. Jsme zpátky,stojíme u přechodu k hotelu. V hlavě mi víří zmatené myšlenky. Co to bylo za zvláštní otázku? Vím že náš čas vypršel. Je to tak. A já ho promarnila ,to taky vím. Stejně nejspíš někoho má.
„Chodíte s někým? " vyhrknu. A sakra – opravdu jsem to právě vyslovila nahlas?
Vytáhne jeden koutek v polovičním úsměvu a zadívá se na mě.
„Ne, Anastasie. Mě na chození moc neužije, " říká mírně.
Uf… a to znamená co ? Není gay. Nebo možná je! V tom rozhovoru mi musel lhát. Chvíli mám dojem, že se to chystá vysvětlit dát mi k tomu záhadnému trvzení nějaké vodítko, ale on mlčí. Musím jít. Musím se sebrat a uspořádat si myšlenky. Musím se dostat z jeho vlivu. A tak vykročím, načež zakopávám a padám střemhlav do silnice.
     „Sakra, Ano ! "vykřikne Grey. Škubne tou rukou, kterou mě ještě pořád drží,tak silně, že mě strhne zpátky k sobě,zatímco kolem profrčí cyklista,který si jede jednosměrkou v protisměru a těsně mě míjí. Stane se to tak rychle – v jednu chvíli padám, a v další jsem v Christianově náručí a on si mě pevně tiskne k hrudi. Cítím jeho čistou osobitou vůni. Je to směs čerstvě vypraného voňavého prádla a nějaké drahé kolínské. Doslova mě to opájí. Zhluboka se nadechuju.
„Jsi v pořádku? " zašeptá. Jednou rukou mě objímá a tiskne k sobě, zatímco prsty druhé ruky jemně přejíždí po mé tváři, aby se přesvědčil,jestli jsem celá. Palcem zavadí o můj spodní ret a já slyším, jak mu vázne dech.. Upřeně mi hledí do očí, na okamžik ten jeho dychtivý uhrančivý pohled opětuju: nebo je to možná celá věčnost… nakonec ale můj  zrak neomylně sklouzne k jeho krásným rtům. A já si úplně poprvé ve svém životě přeju,aby mě někdo políbil. Chci cítit jeho rty na svých.

4 instantly instantly | Web | 20. června 2015 v 11:46 | Reagovat

online pujcky veselí nad moravou :-P

5 sleeman sleeman | Web | 21. června 2015 v 21:26 | Reagovat

pujcka hodonín :-D

6 augie augie | Web | 27. září 2016 v 19:30 | Reagovat

nebankovni pujcky do domu bruntal :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama