50 odstínů šedi 2.kapitola

18. září 2013 v 21:16 | Admin |  50 odstínů šedi
Srdce mi tluče jako zvon. Výtah sjíždí do prvního patra a já se deru ven hned,
jak se jeho dveře otevřou. Opět zakopávám, tentokrát se ale na tu bezchybnou
pískovcovou podlahu nesvalím. Uháním k širokým proskleným dveřím a pak už
se ocitám na svěžím, vlhkem prosyceném vzduchu Seattlu. Zvedám hlavu a
nechávám se smáčet osvěžujícím deštěm. Zavírám oči a s hlubokým očistným
nádechem se snažím posbírat zbytky své duševní rovnováhy.
Žádný muž na mě nikdy nezapůsobil tak jako Christian Grey, a já netuším
proč. Je v tom jeho vzhled? Nebo jeho uhlazené chování? Bohatství? Moc?
Prostě nerozumím své iracionální reakci. Oddechnu si neskonalou úlevou. Ale
co to, proboha, mělo všechno znamenat? Opírám se o jeden z ocelových pilířů
budovy a srdnatě se pokouším zklidnit a uspořádat své myšlenky. Zatřesu
hlavou. Co to bylo? Srdce mi nakonec zpomaluje na obvyklý rytmus a dech se
vrací k normálu. Vyrážím k autu.
Jakmile nechám hranice města za zády a znovu si v hlavě pře hraju ten náš
rozhovor, začínám se cítit hloupě a trapně. Určitě jsem prostě přehnaně
zareagovala na něco, co se mi jenom zdálo. Jasně, je velmi atraktivní, sebejistý,
dominantní a nenucený. Ale na druhou stranu je taky arogantní a přes všechno
to dokonalé chování je panovačný a chladný. Teda, aspoň navenek. Zčistajasna
mě příjemně zamrazí podél páteře. Možná je arogantní, ale tak trochu na to má
právo
- už toho dokázal tolik, na to, jak je mladý. Nedokáže vystát zabedněnce
- ale proč by taky měl? A už zase jsem naštvaná, že mi Kate nedala aspoň jeho
stručný životopis.
Zatímco směřuju k dálnici 1 -5, dál nad tím vším rozjímám. Opravdu jsem
nepochopila, co ho nutí hnát se za takovým úspěchem. A některé jeho odpovědi
byly tak tajemné - jako kdyby něco skrýval. A ty Kateiny otázky - no, uf! Ta
adopce. a pak, ptát se ho, jestli je gay! Samou hrůzou se zachvěju. Nemůžu
uvěřit tomu, že jsem to vyslovila. Prosím, chci, aby mě pohltila zem! Vím, že se
budu propadat hanbou pokaždé, když si na to později vzpomenu. Zatracená
Katherine Kavanaghová!
Kontroluju tachometr. Jedu mnohem opatrněji, než bych jela kdykoliv jindy.
Jsem si vědoma toho, že je to kvůli vzpomínce na upřené, pronikavě šedé oči a
přísný hlas nabádající mě k rozvážné jízdě. Zakroutím hlavou, když si
uvědomím, že se Grey chová, jako by mu bylo dvakrát tolik.
Už se v tom nešťourej, Ano, okřiknu se. Nakonec si říkám, že to byla opravdu
zajímavá zkušenost, ale už bych se jí dál neměla zaobírat. Prostě se přes to
přenes. Vždyť už se s ním nikdy neuvidím. Ta myšlenka mě okamžitě
rozradostní. Pouštím si rádio - a to pořádně nahlas, zapírám se do sedadla a s
důkladně sešlápnutým plynem se zaposlouchávám do nezávislé rockové hudby.
Když najedu na dálnici, zjišťuju, že přece jen můžu řídit tak rychle, jak chci.
Bydlíme v malé kolonii dvojdomků ve Vancouveru, poblíž areálu
Washingtonské státní univerzity. Měla jsem kliku - Kateini rodiče ten domek
pro Kate koupili a já jí přispívám na nájem směšnou částkou. Strávila jsem tu
poslední čtyři roky. Když parkuju před do - mem, dochází mi, že Kate bude
chtít slyšet všechno - slovo od slova
- a že je neodbytná. No, koneckonců, dostane tu nahrávku. Doufej me, že jí
nebudu muset vykládat nic nad rámec toho interview.
"Ano! Jsi zpátky." Kate sedí v našem obýváku, obklopená kni hami. Zjevně
se učila na státnice - i když má na sobě pořád to flanelové pyžamo s malými
sladkými růžovými králíčky. To, které si šetří na chvíle po rozchodech, na
nemoci a jiné depresivní nálady. Vrhá se ke mně, aby mě pevně objala.
"Už jsem si začínala dělat starosti. Čekala jsem, že se vrátíš dřív."
"No vidíš, a já myslela, bůhvíjak nejsem rychlá, vzhledem k tomu, jak to
probíhalo," zamávám jí před obličejem diktafonem.
"Ano, strašně ti za to děkuju. Tohle máš u mě, vždyť víš. Jak to šlo? Jaký
je?" Ach ne, už je to tady. Katherine Kavanaghová
- inkvizitor.
Snažím se vypotit odpověď. Co tak můžu říct?
"Jsem ráda, že to mám za sebou a že už ho nikdy neuvidím. Byl celkem
děsivý, víš, jak to myslím," krčím rameny. "Přijde mi takový cílevědomý až
zažraný. a mladý. Opravdu mladý."
Kate mi věnuje nevinný pohled. A já se na ni zamračím. "Netvař se jako
neviňátko. Proč jsi mi nedala jeho životopis? Cítila jsem se před ním jako idiot,
když jsem neměla ani základní přípravu."
Kate si připlácne ruku na pusu. "Teda, Ano, to mě fakt mrzí. Vůbec mi to
nedošlo."
Podrážděně zafuním.
"Většinou byl zdvořilý, formální, skoro strojený. jako by předčasně zestárl.
Nemluví, jako by mu bylo dvacet a něco. Kolik mu vlastně je?"
"Dvacet sedm. Ježíši, Ano, promiň. Měla jsem ti říct aspoň něco. Dej sem ten
diktafon, hned se na to vrhnu."
"Už vypadáš lip. Snědlas tu polívku?" ptám se, abych změnila téma. "Jasně, a
byla výborná jako vždycky. Cítím se mnohem líp," usměje se na mě vděčně.
Mrknu na hodinky.
"Musím běžet. Pořád ještě můžu stihnout službu u Claytonů." "Ano, ty se
jednou uštveš."
"Jsem v pohodě. Tak ahoj."
U Claytonů pracuju už od té doby, co jsem nastoupila na WSU. Je to ten
největší soukromý obchod pro kutily v Portlandu a okolí. Za ty čtyři roky už
jsem se dozvěděla dost o všem, co tu prodávám - jenže ironií osudu jsem jako
kutil naprosté dřevo. Všechny tyhle věci nechávám na tátovi.
Jsem ráda, že jsem to do práce stihla - umožní mi to soustředit se na něco jiného
než na Christiana Greye. Máme dost práce. Je začátek letní sezóny, to všichni
vymýšlí, jak by si vylepšili bydlení. Paní Claytonová vypadá, že se jí ulevilo,
když mě zahlédla. "Ano! Myslela jsem, že už dnes nedorazíš."
"Ta schůzka netrvala tak dlouho, jak jsem si myslela. Můžu odsloužit pár
hodin."
"Moc ráda tě vidím."
Posílá mě do skladu přerovnávat zboží a já jsem brzy pohlcena prací.
Když se později vracím domů, Katherine má na uších sluchátka a je zabraná do
práce na svém notebooku. Nos má ještě pořád červený, ale je do toho tak
zažraná, že nevnímá a jen zuřivě dat - luje. Já jsem úplně vyčerpaná, znavená
dlouhým řízením, zničujícím rozhovorem a hromadou práce u Claytonů.
Sesouvám se na gauč a přemítám o eseji, kterou musím dokončit, a o všem tom
učení, ke kterému jsem se dnes nedostala, protože jsem byla. 5 ním.
"Máš tu pár slušných věcí, Ano. Dobrá práce. Nemůžu uvěřit, že jsi s ním
nešla na tu obhlídku, když ti ji nabídnul. Očividně s tebou chtěl strávit víc
času," vrhá na mě krátký zkoumavý pohled.
Cítím, jak červenám, a můj tep se z neznámých příčin zrych luje. To docela
určitě nebyla jeho pohnutka. Určitě mě tam chtěl provést jenom proto, aby mi
ukázal, že je pánem všeho, co ovládá. Zjišťuju, že si koušu spodní ret, a doufám,
že si toho Kate nevšimla. Ale ta se zdá plně ponořená do přepisu.
"Už slyším, cos myslela tou formálností. Dělala sis ty poznámky?"
"Hmm. nedělala."
"To nevadí. I s tímhle můžu udělat dobrý článek. Škoda, že nemáme nějaké
jeho nové fotky. Vypadá vážně dobře, mizera jeden. Co říkáš?"
"No, celkem to ujde." Usilovně se snažím znít nezaujatě a myslím, že se mi to
daří.
"Ale no tak, Ano - ani ty nemůžeš být imunní vůči jeho vzhledu," povytáhne
na mě své dokonalé obočí.
Kruci! Do tváří se mi hrne krev, a tak se uchyluju k lichotkám
- osvědčené taktice.
"Ty bys toho z něj asi dostala víc."
"Tak o tom pochybuju, Ano. No tak - vždyť on ti prakticky nabídnul práci!
Když uvážím, že jsem to na tebe hodila na poslední chvíli, zvládlas to fakt
skvěle." Hloubavě se na mě zahledí a já volím rychlý ústup do kuchyně.
"Takže, co si o něm doopravdy myslíš?" Kčertu, ona je opravdu jako nějaká
inkvizice. Proč to prostě nenechá plavat? Honem si něco vymysli.
"Jde si tvrdě za svým, je posedlý kontrolou, je arogantní, jde z něj strach. na
druhou stranu je hodně charismatický. Celkem chápu všechnu tu fascinaci jeho
osobou," dodávám po pravdě a doufám, že jí to jednou provždy zavře pusu.
"Ty? Fascinovaná mužem? To je mi ale novinka," odfrkne si.
Začínám si připravovat sendvič, aby neviděla jak se tvářím.
"Proč jsi chtěla vědět, jestli je gay? A mimochodem, to byla ta nejtrapnější ze
všech otázek. Já z ní měla málem smrt a on byl naštvaný, že se ho na to ptám,"
mračím se při té vzpomínce.
"Protože kdykoliv se objeví na společenských stránkách, vždycky je sám."
"No, tak to bylo vrcholně trapné. Celá ta věc byla dost nepříjemná a já jsem
fakt šťastná, že už ho nikdy neuvidím."
"Prosím tě, přece to nemohlo být tak zlé. A navíc, myslím, že zněl, jako bys
ho dost zaujala."
Zaujala? Kate se nejspíš pomátla.
"Dáš si sendvič?"
"Jasně."
Ten večer už k mé neskonalé úlevě o Christianu Greyovi nemluvíme. Poté, co
se najím, jsem schopná sedět u stolu vedle Kate, která dělá na svém článku, a
pracovat na eseji o Tess z ďUbervillů. To je děs, ta žena byla na špatném místě
ve špatný čas a ve špatném století. Když končím, je půlnoc a Kate už je dávno v
posteli. Vyčerpaně se ploužím do svého pokoje, spokojená, že jsem toho za
pondělek zvládla docela dost.
Ve své bílé kovové posteli se zachumlám do prošívané deky, kterou vyráběla
máma, zavírám oči a okamžitě usínám. Tu noc se mi zdá o temných místech,
bezútěšných, chladných bílých po - schodích a šedých očích.
Po zbytek týdne se zabývám opakováním školní látky a prací v Claytonovic
obchodě. Kate je taky v jednom kole, sestavuje své poslední vydání školního
časopisu před tím, než ho bude muset předat novému šéfredaktorovi, a taky se
šprtá na státnice. Ve středu už se cítí mnohem lip, takže dál nemám tu čest
užívat si pohled na její růžové flanelové pyžamo poseté králíčky. Volám mámě
do Georgie, abych ji zkontrolovala a taky aby mi mohla popřát hodně štěstí u
státnic. Taky mi vypráví o tom, že se pustila do nového podnikání ve výrobě
svíček - moje máma, to je jeden velký riskantní podnik. V podstatě se doma
nudí a potřebuje se nějak zabavit, ale u ničeho dlouho nevydrží. Příští týden to
bude zas něco nového. Dělám si o ni starosti. Doufám, že kvůli svému
poslednímu projektu nezastavila dům. A taky doufám, že Bob - její relativně
nový, ale mnohem starší manžel - na ni dává pozor, když tam teď nejsem.
Vypadá, že stojí nohama na zemi mnohem pevněji než Manžel Číslo Tři.
"Jak se pořád máš, Ano?"
Jenom na okamžik zaváhám, a mám její plnou pozornost.
"Fajn"
"Ano? Tys někoho potkala?!" Páni... jak jen tohle dělá? Vzrušení v jejím
hlase je doslova hmatatelné.
"Ne, mami. O nic nejde. Byla bys první, kdo by o tom věděl."
"Zlato, opravdu bys měla chodit víc mezi lidi. Mám o tebe sta rost."
"Mami, jsem v pohodě. Jak se má Bob?" Jako vždy, odvedení pozornosti je
nejlepší obrana.
Později večer ještě volám Rayovi, svému nevlastnímu tátovi, matčinu
Manželovi Číslo Dva, muži, kterého považuju za svého
otce a jehož příjmení nosím. Je to krátký hovor. Vlastně spíš než hovor je to
série souhlasných zamručení v odpověď na můj tichý monolog. Ray toho moc
nenamluví. Aspoň vím, že ještě žije a sle duje fotbal v televizi (a chodí na
bowling nebo muškaří, případně vyrábí nábytek, když nedělá žádnou z těch
předchozích věcí). Ray je zručný tesař a taky důvod, proč se tak trochu vyznám.
Zdá se, že je s ním všechno v pořádku.
V pátek odpoledne s Kate probíráme, co večer podnikneme - toužíme po
nějakém rozptýlení od opakování, práce a studentských novin -, když vtom
zazvoní zvonek. Ve dveřích stojí můj výborný kamarád José s lahví
šampaňského v ruce.
"José! Ráda tě vidím!" Sevřu ho v rychlém objetí. "Pojď dál."
José je první člověk, kterého jsem potkala, když jsem přijela na WSU a
vypadala tak ztracená a opuštěná, jak jsem se cítila. Hned ten den jsme v sobě
našli spřízněné duše a od té doby jsme přátelé. Nejenže máme stejný smysl pro
humor, ale taky jsme zjistili, že Ray a José senior spolu sloužili u stejné
jednotky. Výsledkem toho je, že se z našich otců taky stali dobří přátelé.
José studuje techniku a je ze své rodiny první, kdo to dotáhl až na univerzitu.
Je doopravdy chytrý, ale jeho skutečnou vášní je focení. Má vážně velký talent.
"Mám novinku," kření se na mě a tmavé oči mu jenom září.
"Neříkej, že se ti podařilo další týden udržet na škole," dobírám si ho a on se
na mě naoko zamračí.
"Portlandská galerie od příštího měsíce vystavuje mý fotky."
"To je úžasný - gratuluju!" Mám takovou radost, že ho znovu obejmu.
Kate se na něj taky nadšeně usměje.
"Tak to je něco, José! Měla bych to dát do novin. Neznám nic lepšího než
redakční změnu v pátek večer," předstírá rozmrzelost.
"Takže to oslavíme. Chtěl bych, abys přišla na zahájení." José na mě upře
pronikavý pohled a já zčervenám. "Teda, vy obě, samozřejmě," dodává a
nervózně zatěká očima Kateiným směrem.
Jsme s Josém dobří přátelé, ale já podvědomě cítím, že on by chtěl víc. Je
hezký a je s ním legrace, jenže pro mě není ten pravý. Je to spíš bratr, kterého
jsem nikdy neměla. Katherine si ze mě často utahuje, že mi chybí gen "Já chci
chlapa!" ale pravda je, že jsem ještě nepotkala nikoho. prostě nikoho, kdo by mě
přitahoval. A to navzdory tomu, že část mého já touží po roztřesených kolenou,
srdci v krku a té záležitosti s motýlky v břiše.
Někdy si říkám, jestli se mnou není něco špatně. Možná jsem strávila moc
času se svými literárními vysněnými hrdiny a v důsledku toho jsou mé ideály
nastavené vysoko a má očekávání prostě moc přemrštěná. Faktem ale zůstává,
že v reálném životě mi ještě nikdo nic takového nezpůsobil.
Až donedávna, zašeptá nevítaný tenký hlásek mého podvědomí. NE!
Okamžitě ho umlčím. Už se k tomu nehodlám vracet, ne po tom zpackaném
interview. A jste gay, pane Greyi? Při té vzpomínce se zašklebím. Je pravda, že
se mi o něm skoro každou noc zdá, ale to určitě jenom proto, aby se má nervová
soustava vyrovnala s tím děsným zážitkem.
Sleduju, jak José otevírá šampaňské. Je vysoký a v těch riflích a triku je samý
sval a široká ramena, opálená kůže, černé vlasy a planoucí tmavé oči. Jo, José je
vážně sexy, ale mám dojem, že mu to konečně začíná docházet - jsme jen
přátelé. Korek zazní svým typickým hlasitým lupnutím a José ke mně s
úsměvem zvedá pohled.
Sobota strávená v obchodě je jako noční můra. Jsme zavaleni samými kutily,
kteří si chtějí vylepšit bydlení. Pan a paní Claytonovi, John a Patrick, což jsou
další dva brigádníci, i já jsme všichni v obležení zákazníků. V době oběda ale
nastává chvilka klidu, a tak mě paní Claytonová žádá, abych zkontrolovala
nějaké objednávky. Sedím za pultem u pokladny a nenápadně ukusuju housku.
Jsem ponořená do úkolu, který obnáší porovnávání katalogových čísel se
seznamem věcí, které bychom potřebovali, a těch, které jsme už objednali.
Pohledem těkám mezi objednávkovou knihou a obrazovkou počítače a ujišťuju
se, že všechny položky sedí. A pak z nějakého důvodu vzhlédnu. a ocitám se v
zajetí přímého pohledu šedých očí Christiana Greye, který stojí za pultem a
upřeně mě sleduje.
Selhává mi srdce.
"Slečno Steeleová. Jak příjemné překvapení." Jeho pohled je přímý a
intenzivní.
Tak to mě podrž. Co tady sakra dělá? S těmi rozčepýřenými vlasy a v
neformálním oblečení - šedém svetru, riflích a pohodlných botách. Myslím, že
na něj civím s otevřenou pusou, a nemůžu si vzpomenout, kde jsem nechala
mozek, případně hlasivky.
"Pane Greyi," zašeptám, protože to je všechno, co zvládnu.
Na rtech mu zahraje náznak úsměvu a v jeho očích se objevuje pobavení, jako
by si užíval nějaký svůj soukromý vtip.
"Pohyboval jsem se tady v okolí," říká jakoby na vysvětlenou. "Potřebuju si
dokoupit pár věcí. Moc rád vás zase vidím, slečno Steeleová." Jeho hlas je
hřejivý a tak trochu zastřený, jako karamelový fondán s roztavenou hořkou
čokoládou. nebo tak něco.
Lehce potřesu hlavou, abych nějak posbírala svůj zdravý rozum. Srdce mi
freneticky bubnuje a já se z nějakého důvodu pod jeho zkoumavým pohledem
červenám. Jsem tak rozhozená z toho, že tu stojí přímo přede mnou. Paměť mi
asi neslouží moc dobře, on není jenom hezký - je ztělesněním mužské krásy,
oslnivé krásy. A je tady. Tady v Claytonovic železářství. Kdo by to byl řekl.
Konečně jsou mé kognitivní funkce obnoveny a znovu propojeny se zbytkem
mé tělesné schránky.
"Ana, jmenuji se Ana," hlesnu. "S čím vám mohu pomoci, pane Greyi?" Usměje
se a znovu to vypadá, jako by byl zasvěcen do nějakého tajného spiknutí.
Znervózňuje mě to.
Zhluboka se nadechuju a nasazuju si svou profesionální masku v- tomhleobchodě-
pracuju-už-celé-roky. To dokážu.
"Je tu pár věcí, které potřebuji. Pro začátek bych chtěl kabelové svorky," zavrní
a přitom se tváří napůl chladně a napůl pobaveně. Kabelové svorky?
"Nabízíme různé délky. Mám vám ukázat, kde jsou?" vypravím ze sebe tiše a
rozechvěle. Seber se, Steeleová.
Pohledné obočí pana Greye se lehce stáhne. "Veďte mě, prosím, slečno
Steeleová," požádá mě.
Zatímco obcházím pult, snažím se o nenucenost, ale ve skuteč nosti se musím
pekelně soustředit, abych nezakopla o své vlastní nohy, protože právě získaly
konzistenci želé. Jsem tak šťastná, že jsem si na sebe ráno natáhla své nejlepší
džíny.
"Jsou v oddělení elektrického zboží, osmá ulička," udávám až moc radostně.
Pohlédnu na něj a téměř okamžitě toho lituju. Kruci, je tak pohledný.
"Až po vás," vydechne a pokyne mi svou dlouhoprstou rukou s dokonale
pěstěnými nehty.
Vedu ho do příslušné sekce. Cestou se pravděpodobně zadusím svým vlastním
srdcem, protože ho mám až v krku, odkud se pokouší prorazit ven mými ústy.
Co dělá v Portlandu? Proč přišel sem, ke Claytonovým? A z nějaké
zanedbatelné a nepoužívané části mého mozku - pravděpodobně umístěné uvnitř
medulla oblongata, někde poblíž sídla mého podvědomí - přichází myšlenka: Je
tu kvůli tobě. To v žádném případě! popírám okamžitě. Proč by tenhle krásný,
mocný a kultivovaný muž měl chtít vidět právě mě? Ta myšlenka je tak
absurdní, že ji okamžitě zavrhuju.
"Jste v Portlandu obchodně?" ptám se o oktávu vyšším hlasem. Jako bych si
skřípla prst do dveří. Sakra! Uklidni se, Ano!
"Zastavil jsem se ve Vancouveru na zemědělské fakultě vaší univerzity.
V současné době tam podporuji výzkum týkající se střídání plodin a nauky o
půdě," poznamenává věcně. Vidíš? Vůbec tu není kvůli tobě, vysmívá se mi mé
podvědomí, halasně, pyšně a nabubřele. Až se zardím nad svou pošetilostí a
nezdárnými myšlenkami.
"To je taky součástí vašeho plánu, jak nakrmit svět?" zavtipkuju.
"Dalo by se to tak říct," připouští a jeho rty se zvlní v lehkém úsměvu. Upírá
pohled na nabídku vystavených kabelových svorek. Pro všechno na světě, co s
nimi hodlá dělat? Nějak si ho nedokážu představit jako domácího kutila. Prsty
přejíždí po jednotlivých baleních a já jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu
nucena uhnout pohledem. Shýbá se a vybírá si jeden balíček.
"Tyhle budou vyhovovat," pronáší s tím svým ó -tak-tajemným úsměvem.
"Ještě něco dalšího?"
"Snad nějakou širokou lepicí pásku."
Širokou lepicí pásku?
"Tapetujete?" vylétne ze mě dřív, než to dokážu zarazit. Na ta kovou práci má
určitě vlastní tým nebo si na to najímá firmu.
"Ne, netapetuji," odvětí rychle a vzápětí se uculí, takže mám vtíravý pocit, že se
mi směje.
To jsem tak směšná? Nebo snad směšně vypadám?
"Tudy," pípnu rozpačitě. "Lepicí pásky jsou v oddělení deko rací."
Letmo se po něm ohlédnu.
"Pracujete tady už dlouho?" zjišťuje tlumeným hlasem, zatímco mě soustředěně
sleduje. V obličeji získávám jasně rudou barvu. Proboha, proč na mě musí mít
zrovna takový účinek? Připadám si, jako by mi bylo čtrnáct - společenské trdlo
a jako vždy úplně mimo. Kupředu hleď, Steeleová!
"Čtyři roky," kuňknu, když přicházíme na místo. Abych se nějak rozptýlila,
shýbám se a vybírám dvě různé šíře lepicích pásek, které nabízíme.
"Vezmu si tuhle," pronese Grey měkce a ukáže na tu širší, kterou mu vzápětí
podávám. Naše prsty se přitom o sebe krátce otřou a to proudění je zpátky -
zasahuje mě, jako bych se dotkla obnaženého elektrického vedení. Bezděky
zalapám po dechu, když vnímám, jak mnou prostupuje a klesá až někam do
temných neprobádaných hlubin mého podbřišku. Zoufale se pokouším posbírat
zbytky vnitřní rovnováhy.
"Přejete si ještě něco?" zachraptím dýchavičně. Nepatrně se mu rozšiřují oči.
"Nějaký provaz, myslím." Jeho hlas se teď podobá mému, taky ochraptěl.
"Tudy." Pokynu hlavou příslušným směrem, abych skryla další uzardění, a
vykročím vstříc danému regálu.
"Jaký typ byste si představoval? Máme tu syntetické, z přírodních vláken. různé
motouzy. kabelové šňůry -" zarazím se, když spatřím jeho výraz, to, jak mu
potemněly oči. Ty bláho!
"Dejte mi pět metrů toho z přírodních vláken, prosím."
Spěšně a s roztřesenými prsty odměřuju na pevné měrce pět metrů, plně si
vědoma toho žhavého šedého pohledu, který na mě upírá. Neodvažuju se na něj
ani podívat. Ježkovy zraky, je vůbec možné, abych se cítila ještě rozpačitěji? Ze
zadní kapsy kalhot vytahuju odlamovací nůž a řežu s ním provaz, pak ho pečlivě
stá čím do smyčky a vážu na něm volný uzel. Nějakým zázrakem si přitom
neuříznu prst.
"Chodila jste do Skauta?" vyzvídá. Smyslně vykrojené rty se mu vlní v
pobaveném úsměvu. Nekoukej mu na tu pusu!
"Organizované skupinové aktivity mi zrovna nesvědčí, pane Greyi." Zvedá
obočí.
"A co vám svědčí, Anastasie?" ptá se tiše a opět nasazuje ten svůj tajemný
úsměv. Uhranuté na něj zírám, neschopná slova. Právě se pode mnou pohnuly
tektonické desky. Zkus se uklidnit. Ano, žadoní mé zmučené podvědomí na
kolenou.
"Knihy," zašeptám, ale mé podvědomí vříská: Ty! To ty mi svědčíš! Okamžitě
ho zpražím, zděšená zjištěním, že se moje duševno zaobírá takovými
neuskutečnitelnými myšlenkami.
"Jaké knihy?" Sklání hlavu ke straně. Co se tak zajímá?
"No, znáte to. Nic neobvyklého. Klasika. Hlavně britská lite ratura." Promne si
bradu mezi palcem a ukazováčkem, jako by se nad mou odpovědí hlouběji
zamýšlel. Anebo se jen děsně nudí a snaží se to zamaskovat.
"Potřebujete ještě něco dalšího?" Musím se nějak rozptýlit - pohled na jeho ruce
v kombinaci s jeho obličejem je příliš omamný.
"Já ani nevím. Doporučila byste mi něco?"
Já abych ti něco doporučila? Vždyť ani nevím, co se s těmi věcmi chystáš dělat.
"Myslíte něco, co by se vám hodilo, až budete kutit?"
Přikývne, oči mu ožívají šibalstvím. Už zase červenám, a tak zatékám pohledem
až dolů, na jeho přiléhavé džíny.
"Montérky," vypadne ze mě, a hned je mi jasné, že jsem zapomněla hlídat, co
vypouštím z úst.
Pokrčí čelo, opět se dobře baví.
"Nechcete si přece zničit oblečeni." Nesměle poukážu rukou na jeho kalhoty.
"Vždycky si je můžu sundat," uculí se.
"Ehm. " Do obličeje se mi znovu hrne krev. Teď už má nejspíš barvu
Komunistického manifestu. Mlč už. Proboha, mlč!
"Tak já si nějaké vezmu. Bůh chraň, abych si zničil oblečení," pronáší suše.
Pokouším se ze své hlavy vymazat spontánně vzniklou představu Christiana
Greye bez kalhot.
"Bude to všechno?" zasípu, když mu podávám modrou pracovní kombinézu.
Mou otázku přechází bez povšimnutí.
"Jak jste na tom s tím článkem?"
Konečně mi položil normální otázku. Úplně odlišnou od všech těch matoucích
dvojsmyslů a narážek. otázku, na kterou jsem schopná odpovědět. Chytám se jí
oběma rukama, jako tonoucí stébla trávy, a odpovídám upřímně.
"Já ho nepíšu, to Katherine. Slečna Kavanaghová. Moje spolubydlící, to ona je
jeho autorka. A je z něj unešená. Katherine je šéf redaktorkou našich novin a
samozřejmě byla zdrcená, že s vámi nemohla ten rozhovor udělat sama." Mám
pocit, jako bych se po velmi dlouhé době směla nadechnout - konečně téma k
normální konverzaci. "Jen ji mrzí, že k němu nemá žádné vaše nové fotky."
"A jaké snímky by si představovala?"
Pane jo. S takovou reakcí jsem teda nepočítala. Jenom zavrtím hlavou, protože
prostě nemám tušení.
"No, ještě se tu zdržím. Co zít ra.?"
"Vy byste souhlasil s fotografováním?" Můj hlas se znovu podobá pískotu. Kate
by byla v sedmém nebi, kdybych tohle domluvila. A zase bys ho zítra viděla,
ozve se svůdný šepot z tmavého kouta mého podvědomí. Tu myšlenku potlačuju
- hloupou, absurdní.
"Kate by byla nadšená - tedy pokud seženeme fotografa." Udělalo mi to takovou
radost, že se na něj nevědomky široce usmívám. Pootevře rty, jako by se jimi
ostře nadechoval. Zamrká. Na zlomek sekundy vypadá, že je úplně mimo. Země
se vychyluje ze své osy a tektonické desky kotví v nových polohách.
Páni. Christian Grey vypadl z role!
"Tak mi dejte vědět, pokud mě budete zítra potřebovat." Sahá do zadní kapsy a
vytahuje peněženku. "To je moje vizitka. Je tam číslo i na mobil. Musela byste
zavolat ráno, před desátou."
"Tak jo," culím se na něj. Kate se zblázní radostí.
"Ano! "
Na druhém konci uličky se objevuje Paul. Je to nejmladší bratr pana Claytona.
Zaslechla jsem, že přijel domů z Princetonu, ale nečekala jsem, že se s ním dnes
uvidím.
"Ehm, omluvte mě na chvíli, pane Greyi."
Zamračí se, když se mu chystám ukázat záda.
Paul byl vždycky skvělý kamarád a právě v téhle zvláštní chvíli, kterou tu
trávím s bohatým, mocným, nadpřirozeně atraktivním, kontrolou posedlým
Greyem, je úžasné mluvit s někým normálním. Paul mě překvapuje nečekaně
pevným objetím.
"Čau, Ano, strašně rád tě vidím," překypuje nadšením.
"Ahoj, Paule, jak se máš? Přijel jsi na bráchovy narozeniny?"
"Jo. Vypadáš dobře, Ano, fakt dobře," zubí se a zkoumavě si mě prohlíží,
zatímco mě drží na délku paží. Poté mě pouští, ale ve vlastnickém gestu mi
nechává ruku přehozenou přes ramena. Rozpačitě si přešlápnu. Paul byl
vždycky až moc familiární, ale je příjemné ho vidět.
Vrhám letmý pohled na Christiana Greye. Sleduje nás jako ostříž,
přimhouřeným podezíravým pohledem, ústa stažená do tvrdé bezvýrazné linky.
Proměnil se z příjemného zákazníka v někoho úplně jiného, někoho chladného a
odtažitého.
"Paule, mám tu zákazníka. Někoho, s kým by ses měl seznámit," říkám ve snaze
zmírnit to nepřátelství, které Greyovi srší z očí. Popadám Paula a odvádím ho k
němu. Oba se vzájemně měří pohledy. Atmosféra kolem nás náhle klesá k bodu
mrazu.
"Takže, Paule, tohle je Christian Grey. Pane Greyi, Paul Claytona. Jeho bratr to
tu vlastní." Z nějakého iracionálního důvodu mám pocit, že bych měla vysvětlit
ještě víc.
"Znám Paula od té doby, co tu pracuju, i když se nevídáme moc často. Právě se
vrátil z Princetonu, kde studuje obchodní management," plácám nesmysly. Už
mlč!
"Pane Claytona." Christian nabízí Paulovi ruku, ve tváři nečitelný výraz.
"Pane Greyi." Paul si s ním potřásá. "Počkat - snad ne ten Christian Grey? Ten z
Grey Enterprise Holding?" Paul přechází od rozmrzelosti k uctivosti během
nanosekundy. Grey se na něj zdvořile usměje, ale ten úsměv se mu v očích
neodrazí.
"Páni - můžu vám něco nabídnout?"
"Anastasia už se o mě postarala, pane Claytona. Věnovala mi veškerou svou
pozornost." Jeho výraz sice zůstává netečný, ale to, co říká. jako kdyby mluvil o
něčem úplně jiném. A to mě mate.
"Super," odvětí Paul. "Takže se uvidíme potom, Ano."
"Jasně, Paule." Dívám se, jak mizí ve skladu. "Ještě něco další ho, pane Greyi?"
"To bude všechno." Jeho tón je strohý a studený. Kruci. copak jsem ho urazila?
S důkladným nádechem se otáčím a vyrážím k pokladně. Co ho žere?
Účtuju provaz, montérky, izolepu a kabelové svorky.
"Bude to čtyřicet tři dolarů, prosím." Vzhlédnu k němu a vzápětí lituju, že jsem
to udělala. Propaluje mě upřeným pohledem. Je to zneklidňující.
"Vezmete si na to tašku?" ptám se, když přijímám jeho kreditní kartu. "Vezmu,
Anastasie." Pomazlí se s mým jménem na jazyku tak, že se mi znovu rozbuší
srdce. Sotva popadám dech. Spěšně ukládám jeho nákup do igelitky.
"Takže mi zavoláte, pokud mě budete chtít na to focení?" Najednou zní zase
jako byznysman. Kývnu, protože jsem opět pozbyla schopnosti mluvit, a vracím
mu jeho kartu.
"Dobře, zítra na shledanou, snad." Už se má k odchodu, ale pak se zarazí. "Jo, a
Anastasie, jsem rád, že slečna Kavanaghová nemohla na ten rozhovor přijít."
Usměje se a s nově nabyto u rozhodností a taškou hozenou přes rameno opouští
obchod. Za sebou zanechává roztřesenou hromádku rozbouřených ženských
hormonů. Několik dalších minut strávím zíráním na zavřené dveře, kterými
právě odešel, teprve potom znovu přistávám na planetě Zemi.
Fajn... takže se mi líbí. Konečně si to připouštím. Už to před sebou neututlám.
Tohle jsem nikdy předtím necítila. Je hezký, dokonce velmi hezký. Jenže
nemám šanci, to vím. Vzdychnu a hořce se polituju. Ocitl se tady pouhou
shodou náhod. Aspoň ho můžu obdivovat zpovzdáli, ne? To nikomu neuškodí.
A pokud seženu fotografa, můžu ho začít obdivovat hned zítra. V očekávání si
skousnu spodní ret a zjišťuju, že se culím jako nějaká školačka. Musím zavolat
Kate a zorganizovat focení.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama