50 odstínů šedi 1.kapitola

18. září 2013 v 20:58 | Admin |  50 odstínů šedi
Frustrovaně se na sebe mračím do zrcadla. Kčertu s mými vlasy, které se prostě
neumějí chovat, a kčertu s Katherine Kavanaghovou, která je nemocná a
vystavuje mě tomuhle utrpení. Právě teď bych se měla připravovat na státnice,
jež vypuknou příští týden, a místo toho tu zkouším přimět své vlasy k
poslušnosti. Musím se odnaučit chodit spát s mokrou hlavou. Musím se odnaučit
chodit spát s mokrou hlavou. Párkrát si tu mantru přeříkávám, zatímco se ještě
jednou pokouším dostat vlasy pod kontrolu. Podrážděně protočím panenky a
zadívám se na tu bledou hnědovlasou dívku s modrýma, příliš velkýma očima.
Vzdávám to. Jediná věc, která mi zbývá, je svázat ty vzpurné prameny do culíku
a doufat, že vypadám aspoň trochu reprezentativně.
Kate je moje spolubydlící a k tomu, aby ulehla s chřipkou, si ze všech
možných dnů vybrala právě tenhle. Proto taky nemůže udělat interview do
studentských novin, které si domluvila s nějakým průmyslovým magnátem, o
němž jsem v životě neslyšela. Takže jsem byla vybrána jako dobrovolník. Mám
se šprtat na zkoušky, mám dokončit jednu esej a taky bych měla dnes od
poledne jít do práce. Ale ne - místo toho se musím sebrat a ujet sto šedesát pět
mil až do Seattlu a sejít se tam s nějakým tajemným výkonným ředitelem Grey
Enterprises Holdings s.r.o. Pro tak výjimečného podnikatele a hlavního
sponzora naší univerzity je čas mimořádně drahý - mnohem dražší než ten můj a
přesto byl tak laskav, že Kate poskytne interview. Převratná událost, jak mi
dotyčná neustále zdůrazňuje. Kčertu s jejími mimoškolními aktivitami.
Kate leží schoulená na gauči v obýváku.
"Mrzí mě to, Ano. Trvalo mi devět měsíců, než jsme se na tom interview
dohodli. A trvalo by dalších šest ho přeplánovat - to už budeme mít obě
odpromováno. Jako šéfredaktor to prostě nesmím prošvihnout. Prosím..." žadoní
tím svým chraplavým rozbolavělým hlasem. Jak to jenom dělá? Dokonce i
nemocná působí rozpustile a tak úchvatně. Má od přírody světlounce zrzavé
vlasy a zářivě zelené oči, i když ty jsou teď zarudlé a uslzené. Rychle potlačuju
nevítanou vlnu soucitu.
"Jasně že tam pojedu, Kate. A ty by ses měla vrátit do postele. Nechtěla bys
NyQuil nebo Tylenol?"
"NyQuil, prosím tě. Tady máš otázky a můj diktafon. Prostě zmáčkneš
nahrávání, vidíš? Dělej si poznámky, já to pak všechno přepíšu."
"Nic o něm nevím," zabrblám a neúspěšně se pokouším krotit vzrůstající
paniku.
"Otázky tě povedou. A jeď už. Je to dálka a já nechci, abys tam přišla pozdě."
"No jo, vždyť už jedu. A ty se vrať do postele. Uvařila jsem ti polívku, tak si
ji pak ohřej." Věnuju jí laskavý pohled. Ty jsi jediná, pro koho něco takového
udělám, Kate...
"Ohřeju. Hodně štěstí. A díky, Ano - jako obvykle jsi mi zachránila život."
Seberu svůj školní batoh, nejistě se na ni usměju a pak už vyrážím ze dveří
směrem k autu. Nemůžu uvěřit, že jsem ji nechala, aby mě k tomu přemluvila.
Faktem ale je, že Kate přiměje kohokoliv k čemukoliv. Bude z ní vynikající
novinářka. Je výmluvná, silná, přesvědčivá, schopná argumentovat, překrásná -
a je mou nejmilejší, nejlepší kamarádkou.
Když vyjíždím z washingtonského Vancouveru vstříc Portlandu a mezistátní
dálnici 1 -5, silnice jsou poloprázdné. Ještě je brzy a já nemusím být v Seattlu
dřív než ve dvě odpoledne. Naštěstí mi Kate půjčila svůj sportovní Mercedes
CLK. Nejsem si totiž jistá, jestli by Wanda, můj stařičký Volkswagen Brouk,
zvládnul dojet včas. Páni, řídit tenhle mercedes je ale radost, a když sešlápnu
plyn až na podlahu, míle doslova ubíhají.
Mým cílem je sídlo celosvětové společnosti pana Greye. Je to obrovská
dvacetipatrová kancelářská budova, samé oblé sklo a ocel - architektova
představa o užitkovosti - s nápisem GREY HOUSE diskrétně vyvedeným opět v
oceli nad vstupními prosklenými dveřmi. Je čtvrt na dvě, když s pocitem
ohromné úlevy, že nejdu pozdě, vcházím do prostorné, a upřímně i dost
zastrašující vstupní haly z oceli, pískovce a skla.
Za masivním kamenným recepčním pultem se na mě usmívá velmi atraktivní,
pečlivě upravená mladá blondýna. Na sobě má to nejlíp padnoucí uhlově černé
sako s bílou halenkou, jaké jsem kdy viděla. Působí naprosto bezchybným
dojmem.
"Jdu za panem Greyem. Anastasia Steeleová, místo Katherine Kavanaghové."
"Omluvte mě na okamžik, slečno Steeleová," trochu nadzdvihne obočí, když
se před ní sebevědomě postavím. Začínám litovat, že jsem si nepůjčila jeden z
Kateiných blejzrů místo svého tma vomodrého sáčka. Vyvinula jsem nadlidské
úsilí a vzala si svou jedinou sukni, k ní celkem ucházející hnědé vysoké boty a
modrý svetr. Podle mě je to elegantní. Předstírám, že mi ta blondýna ne- nahání
strach, a strkám si uvolněný pramen vlasů za ucho.
"Slečna Kavanaghová je očekávána. Podepište se, prosím, sem, slečno
Steeleová. Použijte poslední výtah vpravo a zvolte si dvacáté poschodí," usmívá
se na mě vlídně, když se zapisuju, ale není pochyb o tom, že se baví.
Podává mi kartičku s výrazným nápisem NÁVŠTĚVA. Neubráním se
úšklebku. Osobně si myslím, že je zřejmé, že jsem tu na návštěvě. Vůbec se sem
totiž nehodím. Takové věci se nemění, povzdychnu si. S poděkováním se
odebírám k výtahům kolem dvou mužů z ochranky, kteří jsou ve svých
dokonale padnoucích černých kvádrech mnohem lépe oblečeni než já.
Výtah se mnou do dvacátého patra letí nadzvukovou rychlostí. Dveře se tiše
otevírají a já se ocitám v dalším rozlehlém foyer - znovu ta ocel, sklo a bělostný
pískovec. Přede mnou se tyčí další kamenný pult a další dokonale černobíle
oděná mladá blondýna, která vstává, aby mě pozdravila.
"Slečno Steeleová, počkala byste zde, prosím?" pokyne mi směrem ke
křeslům potaženým bílou kůží.
Za nimi se nachází prostorná prosklená zasedací místnost s velikým stolem z
tmavého dřeva a nejméně dvaceti barevně sladěnými židlemi kolem. A za tím
vším celoskleněná venkovní stěna, skýtající výhled na panorama Seattlu až k
zálivu Sound. Je to omračující scenerie, která mě na chvíli doslova paralyzuje.
Pane jo.
Sedám si, z batohu lovím otázky, procházím si je a mezitím v duchu spílám
Kate, že mi neposkytla aspoň jeho stručný životopis. O muži, se kterým teď
povedu rozhovor, totiž nevím zhola nic. Může mu být devadesát, nebo taky
třicet. Ta nejistota je rozčilující, začínám mít nervy na pochodu a neklidně
poposedávám.
Tyhle řeči z očí do očí mi nikdy moc nešly, spíš dávám přednost anonymitě
skupinové diskuse, kdy se můžu nenápadně skrývat v zadní části místnosti.
Abych pravdu řekla, ze všeho nejvíc preferuju svou vlastní společnost, nejlépe
usazená na pohovce v univerzitní knihovně s nějakou britskou klasikou v ruce.
A ne sedět a svíjet se v nějaké kolosální budově z kamene a skla.
Sama nad sebou obracím oči v sloup. Koukej se sebrat, Steeleová. Soudě
podle budovy, která je až příliš moderní a sterilní, tipuju Greye na čtyřicátníka:
nejspíš bude v dobré kondici, opálený a blond, aby ladil s personálem.
Další elegantní bezchybně oblečená blondýna vchází velkými dveřmi vpravo.
Co to tu s těmi dokonalými blondýnami mají? To je jak ve Stepfordu. S
hlubokým nádechem vstávám.
"Slečna Steeleová?" táže se poslední blondýna.
"Ano," zaskřehotám a odkašlu si. "Ano." Vida, teď už to znělo mnohem
přesvědčivěji.
"Pan Grey vás přijme za okamžik. Mohu vám vzít to sako?"
"Och, prosím. Snažím se z něj vyvléknout.
"Bylo vám nabídnuto nějaké občerstvení?"
"Ehm - ne." Páni, nedostanu blondýnu číslo dvě do potíží?
Třetí blondýna zabodne do mladé ženy za pultem pohled a zamračí se na ni.
"Dáte si čaj, kávu, vodu?" ptá se, když obrátí svou pozornost zpátky ke mně.
"Sklenka vody bude stačit, děkuji," zamumlám.
"Olivie, opatři prosím slečně Steeleové sklenici vody," vyzve Olivii příkře.
Ta okamžitě vyskakuje a odchází ke dveřím na druhé straně haly.
"Omlouvám se, slečno Steeleová, Olivie je naše nová stážistka. Posaďte se,
prosím. Pan Grey bude zaneprázdněn ještě pět minut."
Olivie se vrací s velkou sklenicí ledově vychlazené vody.
"Prosím, slečno Steeleová."
"Děkuji."
Blondýna číslo dvě mašíruje zpátky za přepážku, její podpatky na kamenné
podlaze pravidelně klapou a rezonují. Sedá si a společně s blondýnou číslo tři se
vrací ke své práci.
Možná pan Grey trvá na tom, aby všechny jeho zaměstnankyně byly
blondýny. Mimoděk se zamýšlím nad tím, jestli je to vůbec legální, když vtom
se náhle otevřou dveře kanceláře a z nich vyjde vysoký, vkusně oděný muž
tmavé pleti s krátkými dredy. Teď už je jisté, že jsem se oblékla špatně.
Obrací se a do dveří říká: "A co si dát tento týden golf, Gre yi?"
Odpověď neslyším. Otáčí se, a když mě spatří, usměje se tak, až se mu kolem
očí utvoří vějířky vrásek. Olivie se mezitím vymrštila a přivolala výtah. Zdá se,
že je to přebornice ve vyskakování ze židle. Ona je nervóznější než já!
"Na shledanou, dámy," loučí se ten muž a nastupuje do výtahu.
"Pan Grey vás nyní přijme, slečno Steeleová. Prosím, vstupte," vyzývá mě
blondýna číslo dvě.
Tak trochu nejistě se zvedám, snažím se zklidnit své rozjitřené nervy. Sbírám
svůj batoh, odkládám sklenici s vodou a kráčím směrem k pootevřeným dveřím.
"Nemusíte klepat - jen vstupte," usměje se na mě.
Zatlačím do dveří, a jak do nich vcházím, klopýtnu. Zakopávám o svou
vlastní nohu a řítím se do kanceláře hlavou napřed.
Kruci, kruci - já a moje obě levé nohy! Klečím na všech čtyřech ve dveřích
kanceláře pana Greye a něčí ruce mě jemně svírají, aby mi pomohly vstát. Je mi
tak trapně - kčertu s tou mojí neohrabaností. Musím se doslova přinutit, abych
vzhlédla. Do háje - je tak mladý.
"Slečno Kavanaghová," podává mi ruku s nezvykle dlouhými prsty, když
konečně stojím. "Christian Grey. Jste v pořádku? Ne chcete se posadit?"
Je tak mladý - a přitažlivý, velmi přitažlivý. Vysoký, v luxusním šedém
obleku, bílé košili a černé kravatě s rozcuchanými vlasy s měděným nádechem a
uhrančivým, pronikavě šedým pohledem, kterým si mě pozorně měří.
Chvíli mi trvá, než se zmůžu na slovo.
"Ehm. Vlastně. " vykoktám. Jestli je tomuhle chlápkovi přes třicet, tak sním
svůj klobouk. Omámené vkládám ruku do jeho a vzájemně si jimi potřásáme.
Zároveň s dotykem našich prstů ucítím zvláštní, vzrušující záchvěv. Celá v
rozpacích se mu spěšně vyvlékám. To musela být statická elektřina. Uvědomuju
si, že zrychleně pomrkávám, pohyby mých očních víček kopírují rytmus mého
srdce.
"Slečna Kavanaghová je indisponována, takže mě posílá místo sebe. Doufám,
že vám to nevadí, pane Greyi."
"A vy jste?" Jeho hlas je hřejivý, možná zní trochu pobaveně, ale to se dá z
jeho netečného výrazu těžko vyčíst. Projevuje sice mírný zájem, ale především z
něj čiší - zdvořilost.
"Anastasia Steeleová. Společně s Kate, totiž. Katherine... totiž. slečnou
Kavanaghovou studuji angličtinu na Washingtonské státní."
"Aha," poznamená prostě. Mám pocit, že jsem v jeho výrazu zahlédla náznak
úsměvu, ale jistá si nejsem. "Posadíme se?" P okyne rukou směrem k bílé
kožené sedačce ve tvaru písmene L.
Pro jednoho člověka je to až moc velká místnost. Před prosklenou venkovní
stěnou stojí moderní stůl z tmavého dřeva, u kterého by se pohodlně najedlo šest
lidí. K němu ladí konferenční stolek u sedačky. Všechno ostatní je bílé - strop,
podlaha i stěny. Až na zeď u dveří, kde visí seskupení šestatřiceti malých
obrázků, uspořádaných do čtverce. Jsou nádherné - série obyčejných,
zapomenutých předmětů, namalovaných tak detailně, že vypadají jako
fotografie. Takhle pohromadě jsou dechberoucí.
"Místní malíř. Trouton," objasňuje mi, když si všimne, kam směřuje můj
pohled.
"Jsou překrásné. Povyšují obyčejné na neobyčejné," zasním se u vytržení z
něj i z těch obrázků. S hlavou nakloněnou ke straně se na mě upřeně zadívá.
"Lépe bych to nevyjádřil, slečno Steeleová," pronese měkce a já z nějakého
nevysvětlitelného důvodu rudnu.
Kromě těch maleb je zbytek kanceláře chladný, čistý a sterilní. Zajímalo by
mě, jestli to opravdu odráží osobnost toho řeckého boha, co se elegantně zabořil
do jednoho z bílých kožených křesel naproti mně. Zatřepu hlavou, zneklidněná
tokem svých vlastních myšlenek, a lovím z batohu Kateiny otázky. Pak se
snažím zapnout diktafon, jenže mám tak roztřesené ruce, že ho na ten tmavý
konferenční stolek celkem dvakrát upustím. Pan Grey nehne brvou a trpělivě
čeká - aspoň doufám -, zatímco já postupně podléhám extrémním rozpakům a
nervozitě. Když konečně seberu odvahu, abych na něj pohlédla, zjišťuju, že mě
pozorně sleduje. Jednu ruku má uvolněně složenou v klíně, druhou si podpírá
bradu a dlouhým ukazováčkem si přejíždí po rtech. Myslím, že se snaží skrýt
úsměv.
"Promiňte," zajíknu se. "Na tohle nejsem zvyklá."
"Klidně si dejte načas, slečno Steeleová," řekne.
"Nebude vám vadit, když si nahraju vaše odpovědi?"
"To se mě ptáte teď? Poté, co jste s tím tak zápasila?"
Do tváří se mi hrne krev. On si mě dobírá?! Aspoň doufám. Zaraženě
zamžikám, nejsem si jistá, jak na to zareagovat, ale zdá se, že ho to mrzí,
protože se nade mnou nakonec slituje: "Ne, nebude mi to vadit."
"Vysvětlila vám Kate, teda slečna Kavanaghová, k čemu je to interview
určeno?"
"Jistě. Objeví se v promočním vydání studentských novin, protože budu
předávat diplomy na letošním promočním ceremoniálu."
Panečku! Tohle je pro mě novinka. A já jsem dočasně zaujatá myšlenkou, že
někdo ne o moc starší než já... dobrá, tak asi o šest let a... dobrá, je
megaúspěšný... ale stejně - on mi bude předávat diplom?! S nakrčeným čelem se
nutím vrátit svou rozptýlenou pozornost k otázkám, které třímám v ruce.
"Dobře." Nervózně polknu. "Mám tu nějaké otázky, pane Greyi." Uhlazuju si
zbloudilý pramen vlasů za ucho.
"To jsem si myslel..." pronáší s kamennou tváří. Je to jasné
- dělá si ze mě legraci. Jakmile si to uvědomím, ucítím horko ve tvářích.
Narovnávám se a zpevňuju ramena s úmyslem vypadat vyšší a hrozivější.
Zapínám diktafon a pokouším se působit profesionálně.
"Na to, že jste vybudoval takové impérium, jste velmi mladý. Čemu vděčíte
za takový úspěch?" Vzhlédnu k němu. Ukáže mi chabý úsměv, ale celkově
vypadá spíš lehce zklamaný.
"Obchod je jenom o lidech, slečno Steeleová, a já jsem v po - suzování lidí
velmi dobrý. Vím, co je pohání, co je povznáší, co je oslabuje, co je inspiruje a
taky jak je pobízet. Zaměstnávám velmi mnoho dobrých lidí a odměňuji je
štědře." Udělá drobnou pauzu a zaklesne se do mě svým šedým pohledem.
"Věřím, že cesta k úspěchu v jakémkoliv projektu vyžaduje, aby se člověk stal
jeho vládcem; aby to, čemu se věnuje, znal skrz naskrz, každý detail. A já
opravdu tvrdě, velmi tvrdě pracuji na tom, abych takový byl. Veškerá
rozhodnutí činím na základě logických úvah a faktů. Mám přirozený talent pro
vytipování a rozvíjení solidních nápadů a také mám schopné lidi. A to je to
podstatné, všechno nakonec stojí na schopných lidech."
"Možná máte prostě štěstí." Tohle není na Kateině seznamu, jenže on je tak
arogantní. Překvapeně zamrká.
"Já nesázím na štěstí ani na náhody, slečno Steeleová. Zdá se, že čím
usilovněji pracuji, tím víc štěstí mám. Opravdu je důležité vybrat si do týmu ty
správné lidi a zároveň dokázat beze zbytku využít jejich energii. Myslím, že to
byl Harvey Firestone, kdo řekl: Největší výzvou vůdcovství je růst a zdokonalení
podřízených *
"Teď zníte jako někdo, kdo je posedlý kontrolou." Ta slova ze mě vypadnou
dřív, než je stihnu zarazit.
"Ovšem, já praktikuji kontrolu v každé situaci, slečno Steeleová," prohlásí,
aniž by jeho úsměv nesl sebemenší stopy humoru. Zadívám se mu do očí a on
mi ten pohled netečně a pevně oplácí. Zrychluje se mi tep a ve tvářích už zase
cítím horko.
Proč mě tak znervózňuje? Je to snad tou jeho ohromující vizáží? Nebo to dělá
ten spalující pohled? Způsob, jakým si ukazováčkem přejíždí po spodním rtu?
Chtěla bych, aby s tím přestal.
"Mimoto, obrovská moc spočívá v tom, když se ve svých taj ných snech
dokážete přesvědčit, že jste se narodila proto, abyste ovládala," pokračuje
měkce.
"Vy si myslíte, že máte obrovskou moc?" Maniaku!
"Zaměstnávám víc než čtyřicet tisíc lidí, slečno Steeleová. To mi dává jistý
pocit odpovědnosti - moci, chcete-li. Pokud se rozhodnu, že už mě nezajímá
telekomunikační byznys a rozprodám ho, dvacet tisíc lidí bude řešit, jak
následující měsíc zaplatí hypotéku."
V šoku mi padá čelist. Jsem omráčená absolutní absencí jeho skromnosti.
"Nemáte snad dozorčí radu, které byste se z toho zodpovídal?" vyhrknu
znechuceně.
"Já svou společnost vlastním. Žádné radě se zodpovídat nemusím." Tázavě
pozvedne obočí a já okamžitě rudnu. To bych samozřejmě věděla, kdybych se
aspoň trochu připravila. Zatraceně, když on je tak arogantní. Radši měním téma.
"A máte nějaké zájmy, kromě své práce?"
"Mé zájmy jsou pestré, slečno Steeleová." Na rtech se mu obje vuje náznak
úsměvu. "Velmi pestré." Jeho upřený pohled mi z nějakého důvodu způsobuje
rozpaky a zároveň tlačí krev do hlavy. Jako by v jeho očích zaplála nějaká
hříšná myšlenka.
"Když tedy tak tvrdě pracujete, co děláte pro to, abyste se po práci uvolnil?"
"Uvolnil?" Věnuje mi zářivě bílý úsměv. A já přestávám dýchat. On je
opravdu krásný. Nikdo by neměl vypadat tak dobře.
"No, abych se uvolnil, jak říkáte - plavím se, létám a... provozuji různá
kondiční cvičení." Poposedá si v křesle. "Jsem velmi bohatý muž, slečno
Steeleová, a tak mám drahé a mimořádné koníčky."
Ve snaze ukončit tuhle debatu vrhám letmý pohled na Kateiny otázky.
"Investujete do výroby. Proč konkrétně?" kladu další dotaz. Proč jen se v
jeho přítomnosti cítím tak nesvá?
"Rád tvořím. Líbí se mi, když vím, jak věci fungují: co je uvádí do chodu, jak
se skládají a zase rozkládají. A mou vášní jsou lodě. Co k tomu dodat?"
"Teď to skoro znělo, jako by mluvilo vaše srdce namísto logiky a faktů."
Zacukají mu koutky, zkoumavě se na mě zadívá.
"To je možné. Nicméně existují lidé, kteří by řekli, že žádné srdce nemám."
"Proč by to říkali?"
"Protože mě dobře znají," zkřiví rty v nahořklém úsměvu.
"Řekli by vaši přátelé, že je snadné vás dobře poznat?" Té otáz ky lituju
hned, jak ji vyslovím. Taky není na Kateině seznamu.
"Jsem velmi uzavřený člověk, slečno Steeleová, a dělám všechno pro to,
abych si ochránil soukromí. Rozhovory neposkytuji často. "
"Tak proč jste souhlasil s tímhle?"
"Protože jsem sponzorem univerzity. A proto, že se mi, přes veškerou snahu,
nepodařilo slečnu Kavanaghovou odbýt. Velmi dlouho a neoblomně naléhala na
mé lidi z propagačního a já takovou houževnatost dokážu ocenit."
Ano, vím přesně, jak houževnatá dokáže Kate být. To je ten důvod, proč tu
sedím a kroutím se pod jeho pronikavým pohledem jako žížala na háčku,
zatímco bych se měla učit.
"Investujete také do zemědělských technologií. Proč se zabýváte právě tímto
odvětvím?"
"Peníze se jíst nedají, slečno Steeleová, a na této planetě je příliš mnoho lidí,
kteří nemají co do úst."
"To zní velmi filantropicky. Je to něco, co vás naplňuje? Krmit hladovějící?"
Vyhýbavě pokrčí rameny.
"Je to prostě dobrý byznys," zamumlá a já si pomyslím, že není upřímný.
Nedává to snad smysl - krmit hladové? Nevidím v tom žádný finanční přínos,
pouze duševní uspokojení. Zmatená jeho postojem sklápím oči, abych přečetla
další otázku.
"Zastáváte nějakou životní filosofii? Jestli ano, jaká to je?"
"Nemám životní filosofii jako takovou. Možná vůdčí princip - Carnegieho:
Člověk, který dokáže plně vlastnit svou mysl, si dokáže přivlastnit cokoliv, na co
má oprávněný nárok. A já jsem velmi ukázněný, jdu si za svým. Mám rád
kontrolu - nad sebou i nad svým okolím."
"Takže vy chcete věci vlastnit?" Ty jsi posedlý kontrolou.
"Chci si zasloužit svoje právo je vlastnit, ale ano, sečteno a podtrženo, chci."
"Teď jste zněl jako nefalšovaný prototyp konzumenta."
"To taky jsem." Sice se usmívá, ale v jeho očích se úsměv neodráží. Tohle mi
už zase nesedí na někoho, kdo chce nakrmit svět, takže se nemůžu zbavit dojmu,
že mluvíme o něčem jiném, ale absolutně netuším o čem. Ztěžka polknu. Jako
by teplota v místnosti stoupala, nebo možná stoupá jenom ta moje. Mým
jediným přáním teď je, aby ten rozhovor skončil. Kate už bude mít určitě
dostatek materiálu. Čtu další otázku.
"Jste adoptovaný. Nakolik si myslíte, že vás tato skutečnost formovala?"
Pane jo, to je dost osobní. Zkoumám Greye pohle dem a doufám, že jsem ho
neurazila. Trochu se zachmuří.
"To sám nedokážu posoudit."
Tím vzbuzuje můj zájem.
"Kolik vám bylo, když vás adoptovali?"
"To jsou všechno veřejně dostupné informace, slečno Steeleová," odbyde mě
stroze. Sakra. No jistě - kdybych věděla, že budu dělat tenhle rozhovor,
připravila bych se na něj. Nervózně se vrhám dál.
"Kvůli práci jste obětoval rodinný život."
"To není otázka," poznamená lakonicky.
"Promiňte," ošiju se. Teď se kvůli němu cítím jako nějaké ne - vychované
děcko. Zkouším to ještě jednou: "Musel jste kvůli práci obětovat rodinný
život?"
"Ale já mám rodinu. Mám bratra, sestru a dva milující rodiče. A nemám
zájem ji dál rozšiřovat."
"Jste gay, pane Greyi?"
On se ostře nadechuje a já se samou hanbou propadám do země. Taková
hovadina! Proč jen ty otázky před přečtením aspoň trochu nefiltruju? Přece mu
nemůžu říct, že je jenom čtu! Zatracená Kate a ta její zvědavost!
"Ne, Anastasie, to nejsem." Zvedá obočí, v očích chladný záblesk. Nevypadá,
že bych ho potěšila.
"Omlouvám se. Je to, totiž. je to tu napsáno." To je poprvé, co vyslovil mé
jméno. Srdce mi buší jako o závod a já cítím, jak se mi zase rozpalují tváře.
Nervózně si strkám neposlušné vlasy za ucho.
Grey naklání hlavu ke straně.
"To nejsou vaše vlastní otázky?"
Následuje prudký odliv krve z mého obličeje.
"Ehm... ne. Kate - teda slečna Kavanaghová to ona je se stavovala."
"Copak vy nejste kolegyně ze studentských novin?" Ach, ne. Se studentskými
novinami nemám nic společného. Je to její mimoškolní aktivita, ne moje. Teď
jsem pro změnu rudá až za ušima.
"Ne. Je to moje spolubydlící."
V tiché úvaze si promne bradu, jeho šedé oči mě zkoumavě sledují.
"Nabídla jste se jí dobrovolně?" ptá se hrozivě tiše.
Tak počkat, kdo tu koho zpovídá? Jeho pohled mě propaluje tak, že prostě
musím odpovědět upřímně.
"Byla jsem vybrána. Ona se necítí dobře," odpovídám chabě ve snaze se
nějak ospravedlnit.
"Tím se ovšem mnohé vysvětluje."
Ozývá se zaklepání na dveře a v nich se objevuje blondýna číslo tři.
"Pane Greyi, omlouvám se, že vyrušuji, ale za dvě minuty máte další
schůzku."
"Ještě jsme neskončili, Andreo. Prosím, zrušte to."
Andrea na okamžik zaváhá, nevěřícně na něj zírá. Vypadá, že je pořádně
zaskočená. Grey k ní zvolna otáčí hlavu a zdvihá obočí. Ona se zardí. Výborně.
Aspoň v tom nejsem sama.
"Samozřejmě, pane Greyi," zatrylkuje a odchází. On svraští čelo a pak znovu
obrací pozornost mým směrem.
"Kde jsme to skončili, slečno Steeleová?"
Ach, takže jsme se vrátili ke slečně Steeleové.
"Jenom se se mnou, prosím vás, zbytečně nezdržujte."
"Teď se chci pro změnu já něco dozvědět o vás. Myslím, že jedině tak to
bude spravedlivé." Jeho šedé oči ožívají zvědavostí. No to mě podrž. Kam
tímhle míří? Opírá si lokty o područky křesla a z prstů rukou utváří na úrovni
svých úst stříšku. Jeho rty jsou velmi. zneklidňující. Nutkavě polknu.
"O mně se toho moc říct nedá."
"Jaké máte plány, až doděláte školu?"
Pokrčím rameny, vyvedená z míry jeho zájmem. Přestěhovat se s Kate do
Seattlu, najít si práci. Ještě jsem se tím vážně nezabývala.
"Nemám žádné plány, pane Greyi. Teď hlavně potřebuju udělat státnice." Na
které bych se právě teď měla učit, spíš než sedět ve vaší výstavní nóbl sterilní
kanceláři a cítit se nepříjemně pod vaším pronikavým pohledem.
"Máme tu výborný program pro absolventy," nadhodí tiše. Zvedám obočí -
on mi nabízí práci?
"Aha. Budu to mít na paměti," zablekotám úplně rozhozená. "I když si
nemyslím, že bych se sem hodila." To ne, už zase přemýšlím nahlas.
"Proč něco takového říkáte?" Se zaujetím sklání hlavu ke straně, na rtech mu
pohrává náznak úsměvu.
"To je snad zřejmé, ne?" Mám nekoordinované pohyby, jsem nedbale
oblečená a nejsem blond.
"Mně ne," opáčí. Upírá na mě intenzivní pohled, veškerý jeho humor upadl v
zapomnění a já někde hluboko uvnitř podbřišku pocítím neznámé trnutí.
Unikám jeho zkoumavým očím a zadívám se na své do sebe propletené prsty.
Co se to tu děje? Musím odsud pryč - a to hned! Nakláním se, abych uklidila
diktafon.
"Chtěla byste tu provést?" nabízí mi.
"Jsem si jistá, že máte hodně práce, pane Greyi, a mě čeká dost dlouhá cesta."
"Vracíte se zpátky do Vancouveru?" zazní překvapeně, snad dokonce
úzkostně. Pohlédne ven z okna, rozpršelo se tam. "Tak to byste měla jet
opatrně." Jeho tón je přísný až autoritativní. Co se stará? "Máte vše, co jste
potřebovala?" dodává.
"Ano, pane," potvrzuju a ukládám si diktafon do batohu. On přitom
zamyšleně přimhouří oči.
"Děkuju, že jste mi poskytl rozhovor, pane Greyi."
"Potěšení bylo plně na mé straně," ujišťuje mě, opět zdvořilost sama.
Když vstávám, zvedá se a podává mi ruku.
"Dokud se zase nesetkáme, slečno Steeleová." Zní to jako vý zva, nebo
hrozba, nejsem si jistá. Zamyšleně pokrčím čelo. A kdy bychom se jako měli
setkat? Znovu mu potřásám rukou, užaslá, protože to podivné mravenčení
nikam nezmizelo. Určitě jsou to nervy.
"Pane Greyi," kývnu. On s grácií atleta přechází ke dveřím a otevírá je
dokořán.
"Jen se ujišťuji, že projdete bez úhony, slečno Steeleová." Nepatrně se
usměje. Očividně naráží na můj nepříliš elegantní vstup do jeho kanceláře.
Žádný div, že zase rudnu.
"To je od vás velice ohleduplné, pane Greyi," šlehnu po něm a jeho se úsměv
rozšiřuje. Tak to mě moc těší, že jsem tě pobavila, kaboním se v duchu cestou do
haly. Překvapeně zjišťuju, že mě Grey následuje. Andrea i Olivie k nám
současně zvedají své zaražené pohledy.
"Měla jste nějaký kabát?" zjišťuje Grey.
"Sako."
Olivie je v tu ránu na nohou a přináší mi ho, ale Grey jí ho bere z rukou dřív,
než mi ho stihne podat. Přidrží mi ho a já se do něj s naprosto absurdními
rozpaky soukám. V jednu chvíli jeho dlaně krátce spočinou na mých ramenou.
Při tom doteku se až zajíknu. Pokud si toho všiml, nedává to najevo. Svým
dlouhým ukazováčkem přivolává výtah a oba u něj chvíli jen tak stojíme a
čekáme - já nesvá, on klidný a vyrovnaný. Dveře se otevírají a já v touze
uniknout chvatně nastupuju. Opravdu už se odsud musím dostat. Když se
otáčím, abych na něj pohlédla, opírá se o stěnu u dveří výtahu. Je opravdu
velmi, velmi hezký. Až zneklidňujícím způso bem.
"Anastasie," vysloví, jako by mi dával sbohem.

"Christiane," odpovídám a dveře se milosrdně zavírají.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 orlingud orlingud | 29. listopadu 2014 v 19:39 | Reagovat

krasa

2 Esterka Esterka | E-mail | 8. prosince 2014 v 8:15 | Reagovat

Nejlepsiknizka na celim sirim svete!!!!!

3 nnina nnina | E-mail | 22. prosince 2014 v 0:11 | Reagovat

ahoj, mohu se zeptat ja když píšu z knihy celou kapitolu tak mi to píše že prý text může mít max. 40000 znaků nevíš jak na to abych mohla psát delší texty? dík

4 help-for-everything help-for-everything | 22. prosince 2014 v 12:00 | Reagovat

[3]:Ahoj mě to dělá taky.. proto mam nektere kapitoly rozdeleny na dve casti.. Nevim jak se da rozsirit na vice znaku :/

5 Nik Nik | E-mail | 18. února 2015 v 13:03 | Reagovat

Já už tu knížku četla a strašně ráda bych se koukla na film. Nevíte kde na internetu bych to mohla zkouknout ? :33

6 help-for-everything help-for-everything | 19. února 2015 v 10:55 | Reagovat

Prozatím na internetu zatím není kde jej stahnout ani shlednout :)

7 Beran Beran | E-mail | Web | 19. února 2015 v 20:41 | Reagovat

Dobrý den,
pěkný blok. Za náš tým http://www.cesko-katalog.cz/ máte plnou podporu. Jen tak dále!!!

8 Tereza B. Tereza B. | E-mail | 28. února 2015 v 17:15 | Reagovat

Omlouvám se,že píšu sem,ale mohli byste sem dát knížku Selekce? :) Byla bych moc ráda

9 Miška Miška | 2. března 2015 v 14:23 | Reagovat

[5]: http://onlinefilmyzdarma.eu/
for Nik: do vyhledávače tam napiš padesát odstínů šedi..je to tak divně s titulkama :D ale dá se na to dívat :) je to super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama