Kapitola dvacet dva 2. část KONEC - Nabíječ

17. března 2017 v 14:58 | Admin |  Alice Clayten
Sms mezi Simonem a Caroline následující úterý:
Mluvil jsem s jedním kámošem. Už asi vím, jak udělat ty krevety,
cos z nich šílela ve Španělsku.
Super, budou se hodit na španělskou párty, co plánuju na sobotu.
Přijdou všichni, dokonce i Jillian a Benjamin.
Určitě ji nechceš udělat v mým bytě?
Ne, u mě to bude snazší. Mám ostrůvek, na kterým se líp připravuje.
Zabavuju si ale tvou troubu.
A můžu si já zabavit tvůj ostrůvek?
V tomhle smyslu se sloveso zabavit nepoužívá.
Vždyť ty víš, jak jsem to myslel.
Vím a smíš.
Zlato, nevíš, kde mám běžecký boty?
Tam, kde sis je nechal - v mý koupelně. Ráno jsem o ně zakopla.
Co to bylo? Tys na mě zabušila?
Tys to slyšel?
No jo, vzbudilo mě to.
A to ses ani nepřiběhl podívat, jestli jsem v pořádku?
Nechci rušit Clivea.
Stejně nemůžu uvěřit, že spí u tebe. Kočičí zrádce.
Jsme teď kámoši… no, skoro kámoši. Zase mi počural mikinu.
CHA! Musím do práce, zloději koček. Platí ten film dneska večer?
Jestli tomu tak chceš říkat.
Tady má někdo nějaký plány?
Já mám plány! Budeš se divit.
Ty taky…
Zrovna jím tvůj jablečnej koláč… mysli na to.
Nemyslím na nic jinýho… nesnáším tě.
To není pravda.
Je to pravda. A tím koláčem se přecpi!
…jsem se zakuckal…
Sms mezi Mimi a Caroline ve středu:
Určitě nemám v sobotu nic přinést?
Určitě, Sophia přinese pití a my obstaráme všechno ostatní.
To je krása, když zase mluvíš v množným čísle.
Jo, množný číslo si teď užíváme.
Myslíš jako mnoho čísel?
Kolik nám je, 7? Ano, čísel je mnoho.
To ráda slyším. A už jsi spala v posteli hříchu?
Ne, býváme spíš u mě. V jeho posteli bych se asi necítila.
Z tý postele se mockrát bušilo do zdi…
Přesně. O to jde, je to divný.
Možná by sis do ní měla udělat i svůj zářez, obrazně řečeno.
Nová éra, nová přítelkyně, nový nabíjení?
Já nevím, uvidíme… Jednou tam určitě spát budu, ale nespěchám.
Kromě toho v ní teď Simon má Clivea.
COŽE? Clive přece nesnáší chlapy! Kromě gayů…
Našli jakousi společnou kocouří/chlapskou řeč. Radši se moc neptám.
To je jako nějaký nový uspořádání světa.
Já vím.
Mám v sobotu přijít dřív, abych ti pomohla?
Ty se chceš prostě dostat k mým šuplíkům.
Potřebujou přeorganizovat…
Tak přijď dřív.
HURÁ!
Přiveď pomocníka…
Středeční večer byl úplně klidný. Seděli jsme se Simonem na gauči
a oba jsme pracovali. Já jsem kreslila návrh pro něčí tančírnu. Přesně
tak, tančírnu. Takový svět jsem navštěvovala. Pouze navštěvovala,
nežila jsem v něm. Na sobě jsem ještě pořád měla soupravu na jógu.
Večeři uvařil Simon. V mojí kuchyni začínal být jako doma. Řekl, že
by bylo jednodušší, kdyby se prostě nastěhoval ke mně, jenže teprve
pak jsem si všimla, že u toho zvedal Clivea na linku, aby se mohl
"dívat". Nebrala jsem to teda moc vážně, protože to neříkal mně,
ale Cliveovi. Myslím, že u toho taky mumlal: "Tak pojď, kamaráde.
Takhle se můžeš dívat. Z podlahy toho moc nevidíš, co? No, nemám
pravdu?"
A Clive mu odpověděl. Já vím, že technicky to nejde, ale jeho zamňoukání
vážně znělo jako "Díky".
Bylo hezké, že si moji kluci tak rozuměli.
Právě jsme všichni seděli na gauči, já kreslila a Simon si na internetu
plánoval cestu do Peru. Měl něco jako sedmdesát miliard bonusových bodů
za nalétané kilometry a s velkým potěšením mi to pořád předhazoval.
Až na škrábání mých pastelek o papír a jeho klikání do klávesnice
bylo naprosté ticho. Jo, zapomněla jsem na klapání drápků toho nejtvrdohlavějšího
kocoura na světě.
Když Simon skončil, zavřel notebook, protáhl si ruce nad hlavou
a ukázal svou veselou cestičku do kalhot. Možná jsem při kreslení trochu
přetáhla linku. Pak zaklonil hlavu, položil si ji na opěradlo a zavřel
oči. Ani ne za pět minut se ozvalo slabé chrápání. Musela jsem se tiše
smát, ale pokračovala jsem v práci.
Po chvíli jsem ucítila, jak se ke mně přes polštáře natahuje dlaň
a bere mě za ruku.
Nakonec, ke kreslení mi stačila jen jedna.
* * *
"Zatraceně, Caroline, tyhle krevety jsou brutální!" zasténala Mimi
tak, že si Ryan poposedl na židli.
Byl sobotní večer a všichni jsme seděli u mě v kuchyni kolem jídelního
stolu, který se prohýbal pod španělským jídlem a vínem. Pokusila
jsem se připravit všechny ty dobroty, co jsme se Simonem ochutnali,
a náramně jsem se u toho rozptýlila. Originál byl samozřejmě lepší,
ale docela se mu to blížilo. Taky jsme nebyli v přímořském letovisku,
namísto toho jsme si ovšem užívali útulnou atmosféru, kterou dokáže
vytvořit jen podzimní večer v mlhavém San Francisku. Za okny se
mihotala světla velkoměsta, v krbu praskal oheň (o ten se postaral Benjamin)
a byt vyplňoval smích.
Zatímco jsme se bavili s našimi přáteli, seděla jsem hned vedle Simona
přitisknutá k jeho boku. Bála jsem se, že si nás ostatní nějakým způsobem
podají, jelikož byli už dlouho přesvědčení, že se dáme dohromady.
Ale probíhalo to dobře, nanejvýš nás jen sem tam trochu poškádlili.
Většinu večera jsme se drželi dost u sebe, ale mně bylo jasné, že časem
se přeměníme v jednu z těch dvojic, které nepotřebují být věčně spolu.
Podobný pár jsem nikdy tvořit nechtěla. Partneři jsou v něm naprosto
závislí jeden na druhém a neustále se musí navzájem ujišťovat. Simona
jsem milovala, o tom nebylo pochyb. Ale, prokristapána, jeden z nás byl
často na cestách a tak jsme to museli brát. Počítali jsme s odlukou.
Přisunula jsem se k němu blíž a on mě rukou objal kolem pasu. Dlaní
mě přitom hladil po paži, občas ji stiskl, abych o něm věděla. Nemohla
jsem o něm nevědět. Kolem loktu mi prsty obkresloval drobné kroužky,
a když mě letmo políbil na čelo, neubránila jsem se povzdechu.
Nepotřebovala jsem "Miláčku" a "Drahoušku". Potřebovala jsem jen
jeho a ty kroužky. Potřebovala jsem ho jen cítit nablízku, kdykoli byl
doma. Jillian zachytila přes stůl můj pohled a mrkla na mě.
"Copak je?" zeptala jsem se a usrkla ze své druhé sklenky brandy.
Tu noc neměl Simon žádný problém dostat mě do postele. Ne že by ho
někdy měl.
"Tak to dobře dopadlo, ne?" nadhodila Jillian a očima přejížděla tam
a zpět mezi Simonem a mnou.
"Líp to dopadnout nemohlo. To, že jsi mi přenechala tenhle podnájem,
bylo tvoje nejlepší rozhodnutí v životě," usmála jsem se a opřela se
o Simona, který mě laskal na rameni.
"Pamatuješ, jak jsem ti psal z Irska? Číslo na tebe mi dala Jillian a to
bylo její nejlepší rozhodnutí v životě," upřesnil Simon a přitom mrkl na
Benjamina, který seděl naproti.
"No, já nevím. Podle mě nebylo špatný ani to, když jsem se rozhodla
předstírat, že tvýho tajemnýho souseda neznám," řekla Jillian a na tváři
se jí rozzářil uličnický úsměv. Simonovi zaskočilo brandy.
"Počkat, počkat! Ty jsi celou dobu věděla, že vedle ní bydlím já?" užasl
a utřel si ústa do ubrousku, co jsem mu podala. "Vždyť jsi u mě nikdy
nebyla!"
"Ona ne, ale já ano," ozval se Benjamin a přiťukl si se svou snoubenkou.
Zatímco si pobaveně blahopřáli k úspěchu, Simon a já jsme je sledovali
vytřeštěnýma očima.
Dobrá práce…
* * *
"Fajn, tohle je poslední. Už tady nic špinavýho není," oznámil Simon,
když zavíral myčku na nádobí. Poté, co všichni odešli, jsme se rozhodli,
že uklidíme hned a nebudeme to odkládat na ráno.
"Díkybohu. Jsem utahaná."
"Mám úplně vysušený ruce," postěžoval si a ukázal mi, jak jsou červené.
"To je známka každý dobrý hospodyňky." Jen taktak jsem se jeho
chmatavým rukám vyhnula.
"Klidně mi dej zaštupovat ponožky, ale dones mi sem zpátky mou
prdelku," zhoukl a hodil po mně utěrku.
"Jakou tvou prdelku? Myslíš tuhle?" zapěla jsem, opřela se lokty
o kuchyňský ostrůvek a vystrčila na něj zadek.
"Takže ty si chceš hrát, jo? Myslel jsem, že seš utahaná," zamumlal,
když mě svýma vysušenýma rukama popadl zezadu a jemně
plácnul.
"Asi jsem právě popadla druhej dech," zahihňala jsem se. Vtom si mě
švihem přehodil přes rameno jako požárník a zamířil do ložnice. Vzhůru
nohama jsem mu pěstmi bušila do zad a kopala, i když jsem se mu
chtěla vymanit jen naoko. Ve dveřích ložnice se zarazil.
"Myslím, že jsme na něco zapomněli," pronesl a otočil se, abych mohla
nahlédnout dovnitř, kde svlečená postel čekala na ustlání.
"Sakra, nedala jsem prádlo do sušičky. Bude ještě mokrý!" zabručela
jsem.
"Problém vyřešen. Pyžamová párty u Simona," ohlásil a otevřel
zásuvku s mým prádélkem. "Vyber si košilku, Košilko."
"Chceš, abysme spali u tebe doma?"
"A proč ne? Od návratu ze Španělska spíme pořád tady. Mojí posteli
se stejská." Prohrabával se hromadou krajky a průhledné látky.
Hmm, jeho posteli se nejspíš stýskalo víc než kdy jindy.
"Tak si vyber." Znovu mě plácl po zadku.
"Ty si vyber, co se ti líbí. Já ti to pak upravím," zahihňala jsem se,
zatímco jsem samu sebe přemlouvala: Ale no tak, přece zvládnu strávit
noc v jeho posteli. Mohla by to být legrace.
Vtom jsem zahlédla, že se mu pod ruku dostalo něco povědomě růžového
a krajkového, a pak už jsme spěchali do chodby. Při vstupu do jeho bytu
se mi podařilo kopnout mu do dveří, což je vzhůru nohama docela výkon.
* * *
Znovu jsem se pro Simona převlékala v koupelně do prádélka. Cokoli
jsem si oblékla, se mu vždycky líbilo. A bylo mu jedno, jestli jde o dámskou
košilku, nebo o jeho vytahané triko. Stejně na mně nic dlouho nevydrželo.
Aniž bych chtěla, myslela jsem na všechny ženy, které u něj byly přede
mnou, na ženy, s kterými si užil a které si užily s ním. Tentokrát
jsem u něj ale byla já a chtěl jenom mě. S hlubokým nádechem jsem
si uhladila hedvábnou látku na těle. V předtuše, že se mě zanedlouho
dotknou jeho ruce, mi vzrušením naskočila husí kůže.
Slyšela jsem ho, jak chystá gramofon - zvuk jehly praskající a poskakující
po vinylu mě povzbudil.
Glenn Miller. "Měsíční serenáda." Ó jé.
Když jsem otevřela dveře, Simon stál u obří Nabíječovy postele hříchu.
Usmál se na mě a přejel si mě pohledem.
"Sluší ti to," zamumlal, zatímco jsem šla k němu.
"Tobě taky."
"Mám na sobě to stejný co předtím, Caroline."
Položila jsem mu ruce kolem krku a Simon mě po nich pohladil. Jeho
prsty mě zašimraly na vnitřní straně loktů.
"Já vím," řekla jsem a vlhkými rty ho políbila pod ucho. "Slušelo ti to
předtím a sluší ti to i teď."
"Ukaž, ať si tě prohlídnu," zašeptal, pak mě políbil na krk. Zachvěla
jsem se. V místnosti ale nebyla vůbec zima.
Simon si mě otočil jako na tanečním parketu, pak mě zastavil a chvíli
si prohlížel mou košilku. Růžovou, jeho oblíbenou. Zapomněl mi k ní
ale vzít kalhotky a já ho na to zapomněla upozornit. Další piruetkou
si mě přitáhl zpátky k sobě a já jsem se okamžitě dala do rozepínání
knoflíků jeho košile.
"Povedenej večírek," poznamenal.
Dva knoflíky venku z dírky.
"To mi povídej. Nemůžu uvěřit, že ti dva se nás snažili dát dohromady
od samýho začátku! Za další dvě dvojice si ale body přičítáme my."
"Kdo by si pomyslel, že se do sebe zamilujeme, když jsi mi přišla
bušit na dveře."
Další knoflík venku.
"Naštěstí jsem tě natolik okouzlila, že se tomu nedalo vyhnout."
"To ta košilka, Caroline. Ta mě dostala. Ty a tvoje kouzlo jste byly
bonusový. Nenapadlo mě, že tě získám jako přítelkyni."
Rozepnutá košile se mu svezla z ramen.
"Přítelkyni? A já myslela, že spolu jen tak blbneme!" hihňala jsem se
a zápasila přitom s jeho páskem.
"No tak to si teď se svou přítelkyní pořádně zablbnu!"
Spona opasku se rozepnula a knoflíky džínsů vyskočily z dírek.
Díkybohu za staromódní zapínání na knoflíky. Simon mě zvedl (za
nahý zadek - měla bych asi dodat) a odnesl mě na postel. Mezitím jsem
mu stáhla košili, která na něm zůstala viset za rukávy.
"Tenhle zvuk mám ráda," zašeptala jsem mu do ucha, když mě pokládal
na matraci.
Jak se nade mnou skláněl a polibky mi zasypával hruď, dokola opakoval
jedno slovo. Přítelkyně, polibek. Přítelkyně, přítelkyně, pak polibek.
"Slyšel jsi, že se Mimi a Ryan chtějí sestěhovat? Nezdá se ti to moc
brzo? Doufám, že vědí, do čeho jdou," informovala jsem ho a prohnula
se v zádech vstříc jeho laskání.
"Já vím, do čeho jdu."
"Jak to myslíš?"
"Hlupáčku," řekl a vtom jsem zaslechla cinknutí spony na jeho opasku,
když dopadla na zem. "Mě zajímá jenom náš happy end. Možná
i dva nebo tři. Vypil jsem totiž ten ženšen, cos mi dneska ráno nechala,
takže se těš," zašklebil se, přitom si na rameno hodil jednu mou nohu
a na vnitřní stranu lýtka mi začal polibky vyznačovat cestičku.
"Happy end, jo?"
"Podle tebe si ho snad nezasloužíme?" nadhodil, když si klekal. Jakmile
se mi jeho rty dostaly až na stehno, zasténala jsem.
"To určitě, sakra!" zasmála jsem se, hodila ruce za hlavu a nadzvedla
pro něj pánev. Nazdar, Óčko! Ráda tě zase potkávám. Simon mi svými
rty ihned jedno přivedl. A svým jazykem mi přivedl druhé. A ve chvíli,
kdy do mě zajel a postrčil mě po posteli výš, jsem málem měla další.
Všechny svršky na podlaze, kůže na zpocené kůži, moje nohy pevně
kolem jeho boků, přirážejících do mých. Simonovy oči plály vzrušením,
zatímco jsem vnímala každý jeho centimetr. Venku. Uvnitř. Na
celém svém těle.
"Ó bože," zasténala jsem. A pak jsem to uslyšela.
Buch.
"Ó bože," vylétlo mi znovu z úst.
Buch buch.
Při tom zvuku jsem se musela hihňat. Bušili jsme do mojí zdi.
Simon na mě shlédl dolů s nadzvednutým obočím.
"Něco legračního?" zeptal se a zarazil se v pohybu. Pak do mě znovu
pomalu, velmi, velmi pomalu zajel.
"Bušíme do mojí zdi," zasmála jsem se a sledovala, jak se mu mění
výraz v obličeji, když si všiml, že se směju.
"To si piš," připustil a taky se zaculil. "Vadí ti to?"
Nohama jsem ho sevřela pevněji v pase a přitáhla se k němu, co nejvíc
to šlo.
"Rozjeď to, Nabíječi." Mrkla jsem na něj a Nabíječ neváhal.
Silnými nárazy mě strkal po posteli stále víc nahoru. Zajížděl do
mě neúprosně a tak akorát, jak jsem ho dokázala přijmout, dokud tu
hranici nepřekročil. Upřel na mě pronikavý pohled a na tváři se mu zablýskl
chápavý úšklebek. Zavřela jsem oči a vnímala jen to, jak hluboko
mě zasahuje. A tím hluboko myslím hluboko…
Vtom mě popadl za ruce a dovedl je k pelesti nad mou hlavou.
"U tohohle se budeš chtít pořádně držet," zašeptal, přehodil si jednu
mou nohu přes rameno a změnil rytmus svých boků.
"Simone!" vykřikla jsem, když jsem ucítila celé své tělo v křeči. Jeho
oči, ty proklatě modré oči, se zabořily do mých, zatímco jsem se pod
ním svíjela.
Zavolal moje a jenom moje jméno.
* * *
Později, když už jsem skoro spala, se prohnula matrace, to když
Simon vstával z postele. Pak jsem zaslechla, jak obrací desku, a zavrtala
se víc do polštáře. Tělo jsem měla příjemně unavené po tom, co se s ním
řádilo až do úplného vyčerpání. Tu noc se moje zeď pořádně otřásala.
Patřila mi už z obou stran.
Trochu mě překvapilo, že slyším Simonovu vrávoravou chůzi až na
chodbě, ale v polospánku jsem si to vysvětlila tím, že si jde nejspíš pro
vodu, a klidně jsem usnula.
Chvíli nato mě probudily jeho paže, které mě objaly a přitáhly k jeho
hřejivému tělu. Zatímco se uveleboval, políbil mě na krk, potom na
tvář, pak na čelo. Vtom se ozvalo… předení?
"Co to je?" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem.
"Napadlo mě, že je mu smutno," přiznal se Simon plaše.
Když jsem se ohlédla, uviděla jsem za sebou kromě Simona i Clivea,
pro kterého šel do mého bytu. Ten, celý potěšený pozorností, které
se mu poslední dobou dostávalo, hlasitě vrněl. Rýpl do mě čumákem
a usadil se mezi nás.
"Neuvěřitelný," zamumlala jsem a zakoulela na oba očima.
"Ty se divíš? Víš přece, jak moc tvou číču miluju," pronesl Simon s kamennou
tváří. Potom se začal dusit smíchem a otřásat celou postelí.
"Máš štěstí, že tě miluju," řekla jsem jen a nechala se dál objímat.
"To teda mám."
A když se jeho těžce potlačovaný smích utišil a znovu se ohlásil spánek,
napadlo mě ještě, co asi pro mě a mého Nabíječe chystá budoucnost.
Věděla jsem, že to nebude vždycky jednoduché. Byla jsem si ale jistá,
že si to parádně užijeme.
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
* * *
Všude byl klid, když jsem se vydal na obchůzku, abych se ujistil, že
oblast je bezpečná. Zatímco jsem po svém novém teritoriu tiše našlapoval,
dával jsem pozor, jestli se někde náhodou neválí poztrácené tyčinky
do uší. S těmi bych musel nemilosrdně zatočit. Pokud se totiž včas
nezkrotí, rozmnoží se. To už jsem zažil.
Dostal jsem se na podivnou polici, na které nebylo kromě skleněných
lahviček vůbec nic. Do jedné jsem šťouchl a sledoval, jak dopadá
na podlahu. Na tohle místo jsem se chtěl ještě vrátit, ale prozatím jsem
musel pokračovat v pochůzce.
Při kontrole okna do ulice jsem zjistil, že z téhle výhodné pozice
můžu mít pod dohledem celou čtvrť. Další okno, které bylo směrem na
jih, mi připadalo jako vhodná zastávka na šlofíka. Z něj jsem zmerčil
sovu, co seděla venku, a jeden na druhého jsme vyzkoušeli hypnotický
pohled. Po patnácti minutách jsme to jen velice neochotně vzdali a já
jsem se mohl vrátit na stráž. Moji lidé se po několika kolech vřískání
konečně ztišili. Co je moc, to je moc.
Živitelka si podle očekávání zabrala většinu prostoru na spaní. Dlouhán
(pojmenovaný celkem trefně vzhledem k tomu, že byl delší než Živitelka)
opět vyluzoval ten hluk - ten, co jsem prostě nemohl tolerovat.
Vtom se Živitelka začala neklidně převalovat. Očividně neměla klidný
spánek. To bylo třeba napravit, protože bez dostatečného odpočinku
by si se mnou následující večer nezvládla hrát. Naše společné hry se
jí obvykle líbily, takže jsem situaci musel vzít opět do vlastních pacek.
S vrozenou ladností, kterou podle mě neuměli moji lidé dostatečně
ocenit, jsem vyskočil z podlahy na postel a prodral se mezi koleny, nohama,
pažemi a lokty až úplně nahoru, kde jsem se uvelebil přímo Dlouhánovi
pod bradu. Nataženou packou jsem mu zakryl dýchací otvory,
a hluk tím na okamžik zastavil. Dlouhán mi sice packu smetl pryč, ale
když se přetočil na bok, hluk ustal. V jediném rohu, který mu Živitelka
nechala, se schoulil do klubíčka. Nato jsem ze stoje vytočil své nejlepší
salto na místě a při dopadu zachoval dokonalou rovnováhu. Tak jako
obvykle to mí lidé ani nepostřehli.
Uvelebil jsem se mezi ně a dopřál si odpočinek. Náš domov byl bezpečný,
a zatímco jsem na Živitelku a na Dlouhána dohlížel, dovolil jsem
si snít. O ní. O té, která mi zmizela…
* * *
 

Kapitola dvacet dva 1. část- Nabíječ

17. března 2017 v 14:57 | Admin |  Alice Clayten
Kapitola dvacet dva
stejného dne, 16:37:
"Bacha, mejdlo. Neuklouzni po něm."
"Neboj, neuklouznu."
"Nechci, abys uklouzl. Buď opatrnej."
"Neboj, neuklouznu. Teď se otoč a buď ticho."
"Ticho? To nejde, když mě… Mmm… když mi… óóóó… když mě… au,
Simone, to bolí. V pohodě tam vzadu?"
"Uklouzl jsem na tom mejdle."
Užuž jsem se otáčela, abych se podívala, jestli je v pořádku, když
vtom mě natlačil na stěnu a dlaně mi přitiskl na kachličky. Zatímco se
o mě otíral, na krku a na ramenou mě dráždila voda i jeho polibky. Jak
vklouzl dovnitř, tvrdý a silný, myšlenky na mýdlo vyklouzly ven. Od
kachliček, po kterých tekly proudy vody, se odrážel můj zrychlený, roztoužený
dech, zatímco mě Simon svíral v bocích a záměrně pomalu do
mě zajížděl.
Otočila jsem hlavu a uviděla ho za sebou, nahého a mokrého, jak do
mě se staženým obočím a otevřenými ústy nelítostně proniká. Rychle
jsem se obrátila čelem ke zdi, protože všechny myšlenky se rázem stočily
k onomu bodu dole. Ten vzápětí explodoval. Z úst mi vyletěla němá
slova, sklouzla se mi po nohách a ve víru vody odtekla.
Navrácené Óčko se nenechalo dvakrát prosit. Alespoň prozatím se
dostavilo vždycky hned a bez debat a roztříštilo smutné vzpomínky na
dny, týdny a měsíce čekání a pláče, doprošování a domlouvání. Pokaždé
mě odměnilo slavnostní přehlídkou, po které jsem byla zničená a zmámená,
bolavá a připravená na další.
Simon mi vrčel do ucha, třásl se a pulsoval a hlavně nezpomaloval.
S jistotou věděl, stejně jako já, že jeho holka přídavek neodmítne. A tak
mě políbil na krk, opustil moje tělo, švihem mě otočil a dřív, než jsem se
zeptala: "Hele, kam jdeš?", byl zase zpátky ve mně.
"Nikam, Košilko, aspoň ne v blízký době," zamumlal. Pak mě drsně
popadl za zadek, zvedl mě zády ke zdi a celou vahou mě přitlačil ke
kachličkám. Přidržoval si mě zvenku i zevnitř. Zatímco do mě přirážel,
naše kůže po sobě nepopsatelně krásně klouzala. Jak jsem si tohohle
chlapa mohla tak dlouho držet od těla? To je jedno. Byl se mnou, uvnitř
mě, a právě se mi chystal doručit další Óčkovou nadílku. Mírně jsem ho
zatlačila zpátky, tak akorát, abych se mohla škvírou mezi námi podívat
dolů. Oči jsem měla zakalené touhou, ale to, jak do mě vstupuje, zas
a znovu, jak mě vyplňuje jako žádný jiný, jsem viděla dobře.
I Simon sklopil hlavu, aby se podíval, co mě to tak fascinuje, a stejně
okouzlený jako já vyslovil něco jako "Mmpf". Jeho pohyby zrychlily
a hnaly se za tím konečným pocitem, který se tolik blížil bolesti i dokonalosti.
Modré oči, naplněné chtíčem a ohněm, se vrátily k mým a společně
jsme znovu seskočili z toho útesu.
Uchvácení. Napnutí. Zamčení do sebe a vybití. Vyvrcholili jsme
zároveň. Z hrdla se mi vydralo zasténání a zavrčení a zaúpění a moje
mušlička se zachvěla.
Rozechvělá mušlička… skvělý název pro… Mmmm…
* * *
18:41
Když se Simon procházel mým bytem jen v ručníku a vyhýbal se hromádkám
mouky a kupičkám rozinek, byl naprosto k sežrání. A když
dostal smyk na kaluži marmelády a narazil do linky, dostala jsem takový
záchvat smíchu, že jsem si musela sednout. Simon si stoupl přede
mě s kouskem cuketové buchty a tvářil se pobaveně. Jak jsem se pořád
smála, spadl mi ručník a odhalil moje poklady. Při pohledu na kůzlata
se Simonovi staly dvě věci. Nadskočilo mu obočí a ještě něco jiného. To
přímo vyskočilo. Jak jsem to uviděla, vykulila jsem oči.
"Uvědomuješ si, že ze mě děláš stroj?" poznamenal a kývl na svůj
párek-nazdárek, co vykukoval z ručníku. Simon ho nechal a opatrně
položil buchtu na stolek.
"To je roztomilý! Jako kdyby vystrkoval hlavu z opony!" Zatleskala
jsem.
"Tobě o tom asi nikdo neřekl, ale je všeobecně známo, že žádnýmu
chlapovi se nelíbí, když použiješ slovo roztomilý ve stejný větě s jeho
nádobíčkem."
"Ale on je vážně roztomilej - jejda, kam šel?"
"Stydí se. Je to stydlín, ale ne roztomilej."
"Prej stydlín! Před chvílí ve sprše se moc nestyděl."
"Potřebuje, aby mu někdo nahonil ego."
"No teda…"
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
"Fakticky. Poznáš sama, jak moc potřebuje pohlazení."
"Vidíš, a mě napadlo, že bych mu spíš pořádně naplácala jazykem, ale
když myslíš, že stačí i pohlazení…"
"Ne, ne, já myslím, že jazyk je taky fajn. On… Ježišikriste, Caroline!"
Natáhla jsem se, vyjmula stydlína a zasunula si ho rovnou do pusy.
Zatímco ve mně tvrdl, poposedla jsem na kraj gauče, objala Simona
v pase a shodila mu ručník. Jak jsem si ho přitáhla k sobě, a tím pádem
i hlouběji do sebe, slastně jsem zavrněla. Mezitím mi jeho ruce zajely
do vlasů a pak níž k obličeji. Jako by mě uctíval, přejel mi prsty po
očních víčkách, po tvářích, po spáncích, až se jednou rukou vrátil do
mých vlasů a druhou, no, panejo. Si ho chytil. Já jsem svou veškerou
pozornost věnovala jeho špičce, on se dráždil u kořene - snad nikdy
jsem nezažila nic, co by bylo víc sexy, než to, když jsem se dívala, jak si
ho objímá vlastní rukou a přitom mi zajíždí do pusy a zase z ní vyjíždí...
no páni.
Sexy ale není to správné slovo. Čistou erotiku, co se přede mnou odehrávala,
popisuje jen nedostatečně. Znovu jsem zavrněla, když jsem
ucítila, jak mě hrátky mojí pusy vzrušují. Šťastná to pusa.
Opřela jsem se zády do gauče a stáhla Simona s sebou. Ten na opěradlo
položil obě ruce a přitom mi ho dál vytrvale strkal do úst. Díky
úhlu, ve kterém jsem seděla, do mě mohl pronikat hlouběji a lépe se do
mě vešel. Popadla jsem ho za zadek a ucítila, jak se v očekávání zachvěl.
Věděla jsem, že jsem jediná, kdo ho má tímhle způsobem.
Vycítila jsem, že se to blíží. Začínala jsem ho už důvěrně znát. Dostala
jsem na něj znovu chuť. Naposledy jsem se k němu přisála a pak jsem
ho naprosto sobecky strhla dolů na gauč. Právě jsem si na něj obkročmo
sedala, když mi zespodu prudce vyrazil vstříc. A vtom přišla ta chvíle
- znáte přece tu chvíli? Kdy se najednou všechno tak nádherně stáhne
a zatne? A vaše tělo si říká: uvnitř je něco, co by tam být nemělo. Na
zlomek vteřiny je to vetřelec, cizák. Pak vaše kůže pozná, že to se vrací
borec, vaše svaly se vzpamatují a naráz vás zaplaví příjemný pocit
naplnění, ohromení a úžasu.
Potom se začnete pohybovat.
Zapřela jsem se Simonovi o ramena, a jak jsem se svou pánví otírala
o jeho, všimla jsem si (a ne poprvé), že je velmi inteligentně navržený
přesně podle mých rozměrů. Uvnitř do mě dokonale zapadal jako
druhá polovina celku, jako sexuální lego. Poznala jsem, že ho to taky
napadlo.
Pak mi přiložil dlaň na hruď, přímo na srdce.
"Nádhera," zašeptal, zatímco jsem na něm celá rozžhavená cválala.
Nechal mi ruku na srdci a druhou mě chytil za bok, aby mě vedl a pomáhal
mi pečovat o nás oba. Viděla jsem na něm, jak se snaží vydržet
a nechat oči otevřené. Vzala jsem ho za ruku, kterou mi zakrýval srdce,
a dovedla si ji níž, kde mi s ní začal obkreslovat ty zatraceně dokonalé
kroužky.
"Panebože, Simone... ó bože... to je tak.... táááák krásný... já...
mmm..."
"Strašně rád tě přitom sleduju," zasténal. Tak jsem mu to ukázala.
A on zase mně. Vyvrcholili jsme zároveň.
Zhroutila jsem se na něj a počkala, dokud se místnost nepřestala
točit a dokud se mi nevrátil cit do všech dvaceti prstů. Mezitím, co mě
tiskl k sobě, se mi v celém těle rozlilo příjemné teplo.
"Naplácat jazykem! Kdes na to přišla?" zakřenil se a já jsem se musela
culit.
* * *
20:17
"Napadlo tě někdy, že by sis to tady vymalovala jinou barvou?"
"Blázníš?"
"No co? Třeba světlejší zelenou, nebo klidně i modrou. Modrá by
mohla vypadat pěkně. Navíc by ti to v ní strašně slušelo."
"Radím ti já snad, jak máš fotit?"
"To ne, ale…"
"Tak ty mi zase neraď, jaký si mám vybírat barvy. Náhodou o tom
malování už nějakou dobu uvažuju, ale bude to tmavší odstín. Takovej
jako hlubší, víš?"
"Tak hlubší? A co tohle?"
"To není špatný. Mmm, to není vůbec špatný. Nicméně, jak už jsem
říkala, napadla mě možná břidlicově šedá a k ní nová linka s mramorovou
deskou, nejspíš v krémový barvě, a se skříňkama v tmavě mahagonový,
takový hodně hluboký. To by bylo boží."
"Hlubší zní dobře a hodně hluboký zní ještě líp. Zvládneš mi dát
nohu na rameno?"
"Takhle?"
"Teda, Caroline… jo, takhle. Takže… nová linka, říkáš? Mramor by
ale mohl trochu studit, ne?"
"Ano, ano, ano! Počkat! Cože? Studit? No, vzhledem k tomu, že
obvykle se po něm neválím já, ale rolády, tak by to nemuselo vadit. Kromě
toho, na mramorových deskách se těsto válí nejlíp."
"To nedělej," varoval mě s polibkem na vnitřní stranu kotníku.
"Co nemám dělat?" zapředla jsem a dech se mi zastavil, když jsem
ucítila, jak nenápadně zrychluje. To by nikdo jiný ani nepostřehl, protože
uvnitř jsem ho měla jen já.
"Nesnaž se mě rozptýlit povídáním o těstě. To nezabere," pokáral
mě. Pak přes pracovní desku natáhl levou ruku a jemně mi s ní přejel
po ňadrech, tam a zpátky, přičemž mi prsty poškádlil bradavky, které
rázem ztvrdly.
Nízko v oblasti podbřišku, pánve, stehen a na bodech mezi nimi jsem
ucítila zachvění.
"Nesmím mluvit o těstě? Simon nechce slyšet žádný prasečinky
s těstem? Mmm, nemyslíš ale, že nějaký to rozptýlení občas nezaškodí?
Jen si mě zkus představit ohnutou o pult, zatímco se pro tebe dřu…,"
nedopověděla jsem. Namísto toho jsem mu zajela prsty do vlasů a stáhla
ho k sobě, abych mu na rty přitiskla vlhký polibek. Jazyk i zuby ho
přitom přiměly vstoupit do mě ještě hlouběji.
Nacházela jsem se právě na kuchyňském ostrůvku, dokonale nahá
stejně jako počestný pan Parker, zasunutý dovnitř a pevně rozhodnutý,
že vydržíme co nejdéle. Chtěli jsme vyzkoušet, jak dlouho dokážeme
vést rozhovor při tom, když … ehm… to děláme. Zatím uběhlo sedmnáct
nejintenzivnějších, nejvíc vzrušujících a nejfantastičtějších minut
mého života, a to nepočítám předehru. Óčko obcházelo netrpělivě
kolem a divilo se, proč mu byl odepřen okamžitý přístup. Jenže já jsem
tu potvoru měla už pěkně pod kontrolou a tahle smyslná muka byla
neuvěřitelná. Stálo za to vytrvat.
Teda, dokud mi Simon neřekl, ať mu dám nohu na rameno. Prokristapána,
vždyť on mě plenil! Jednu mou nohu si nechal na rameni
a druhou mi držel roztaženou do strany, přitom pánví obkresloval
ty nesnesitelné kroužky a zrychloval jen úplně nepatrně. Chtěl přece
hrát tu hru, chtěl udržet konverzaci! A mně se to dařilo… ovšem
jenom do té nohy na rameni. V ní se totiž zničehonic rozvibrovaly
části, o kterých jsem předtím ani netušila, a udržet si zdravý rozum
tak bylo stále těžší. Po pravdě, kdo potřeboval zdravý rozum? Klidně
jsem se mohla obejít i bez něj. Pod Simonem mi vůbec nevadilo být
nerozumná.
Dokud mi ale ještě špetička rozumu zůstávala, mohla jsem ve hře
pokračovat.
"Nezkoušej to na mě, Hanbatá holko. Nebo tě i s tvýma prasečinkama
vykážu z tohohle ostrova."
"Mmm, Simone, ty mě nevidíš? Ohnutou, na sobě nic než krátkou
zástěrku, v jedný ruce váleček a v druhý mísu jablek?"
"Jablka? Hmm, ty mám rád," zasténal. Pak mě vzal za nohu ve vzduchu
a položil si ji na druhé rameno, rukama si mě prudce přisunul až za
okraj stolu a přitom opět velice nenápadně zrychlil.
"To já vím, se skořicí. Mohla bych ti upéct koláč, Simone. Jablečnej
koláč jenom pro tebe, s domácím korpusem… jenom pro tebe, chlapáku.
Stačí, když mě pěkně poprosíš…," zašklebila jsem se. Měla jsem co
dělat, abych při jeho další mírné změně tempa nezašilhala. Zvuk plácající
pokožky mi zrovna moc nepomáhal. Další drobek rozumu se rozpadl
na prach.
"Jaký to je, Caroline? Pěkný?" zeptal se mě k mému překvapení.
"Pěkný? Je to nádherný."
"Nádherný? Fakt?" Na malý okamžik ho skoro celého vysunul a hned
nato do mě naráz zajel tak, že jsem cítila každý jeho centimetr.
A to už si zdravý rozum sbalil fidlátka. "Jo, fakt, ale zpátky k těm jabkám.
Přál by sis ten koláč ještě teplej a s vanilkovou zmrzlinou? Horkej
a rozpuštěná… ó bože…"
"Ty o tom chceš vážně mluvit právě teď? Protože jestli s tím nepřestaneš,
budu se do prasečinek muset pustit i já."
"A budou to větší prasečinky než povídání o koláči?" zajímala jsem se
a přitom jsem natáhla nohy směrem ke stropu, což nám oběma přineslo
nový prožitek.
"Co bys řekla tomuhle: jestli s tím koláčem hned nepřestaneš," začal,
sklonil se a rty se mi přilepil na ucho. Naskočila mi husí kůže. Jednou
rukou mě chňapl za prso a nelítostně mi zakroutil bradavkou. Druhou
se mi vplížil do klína, kde našel bod, co mě dokázal rozkřičet. "Jestli
hned nepřestaneš, tak ho z tebe vyndám a hotovo. A věř mi, že jsem ti
ještě neudělal zdaleka všechno, co ti mám v plánu udělat."
Zase se napřímil a přirazil. Surově.
A ten poslední zbyteček rozumu? Pápá. I když jen nerada, zažebrala
jsem:
"Panebože, Simone, vzdávám se. Hlavně mi ho neber."
"A dostanu jablečnej koláč?"
"Ano, ano! Koláč jen pro tebe! Ó bože..."
"Tak je hodná, koláč jen pro mě, jenom... panebože, takhle seš strašně
těsná," zasténal, přehodil si obě moje nohy na jednu stranu a nadzvedl
si je. Zatímco do mě zajížděl, zas a znovu, bez přestání, stále rychleji,
díval se na mě dolů, jak se prohýbám v zádech a jak celá rudnu, když
dosahuju rozkoše, která mě svou ohromující intenzitou umlčuje a otřásá
samotným jádrem mého bytí.
"Miluju tě, Caroline, miluju tě, miluju tě, miluju tě," pokřikoval
a chaoticky
přirážel, když se orosený potem rozjel pro svůj vlastní
vrchol. Zatímco se na mě tiskl pánví, já jsem ho zase tiskla uvnitř
a snažila se co nejdéle ho nepustit. Potom mi na prsa položil těžkou hlavu.
Jak to, že mi ta tíha nebyla nepříjemná? Měla by mi bránit v dýchání,
tlačit mě na plicích, ale nic takového, spíš úplně naopak. Vzala jsem
mu obličej do dlaní a zčesala mu vlasy dozadu.
"Ty mě zabiješ. Přísahám, jako že se Nabíječ jmenuju," zaúpěl a líbal
mě všude, kam dosáhl.
"Taky tě miluju," vzdychla jsem s očima upřenýma na strop kuchyně.
Na své vlastní tváři jsem tušila úsměv široký jako záliv. Óčko se chystalo
zůstat se mnou pěkně dlouhou dobu.
V žádným případě nevymaluju kuchyň namodro.
* * *
21:32
"Tohle už je podruhý, co ze sebe navzájem umýváme mouku a cukr.
Co to s náma je?"
"Cukr funguje jako peeling," vysvětlila jsem, "ale k čemu by nám byla
dobrá mouka, to fakt nevím."
"Peeling?"
"Jasně, vždycky když si to tam rozdáváme, cukr nám pomáhá odstraňovat
odumřelý buňky z kůže."
"Caroline, to myslíš vážně? Odumřelý buňky? To není moc sexy."
"Před chvílí sis nestěžoval."
"To jsem ani nemohl, vždyť jsi slíbila, že mi upečeš jablečnej koláč!
Nezapomeň na to."
"Nezapomenu, ale slíbila jsem ho pod nátlakem."
"Bylas pode mnou, ne pod nátlakem, pode mnou."
"Ano, Simone, byla jsem pod tebou."
"Mám ti umýt záda?"
"Ano, prosím."
Leželi jsme právě ve vaně, každý na jednom konci, odpočívali a smývali
ze sebe další kuchyňské rodeo. Věděla jsem, že jednou ten nepořádek
budu muset uklidit, ale prozatím jsem se dokázala soustředit
jen a jen na muže přede mnou. Na muže, který až po krk ve voňavých
bublinkách zrovna natahoval silné paže, aby si mě přitáhl blíž k sobě.
Otočila jsem se jako bójka a po zadku se doklouzala přímo před něj. Žínkou
mi jemně setřel zbytky lepivé hmoty, která mě pokrývala. Pak si
mě přitiskl na hrudník a opřel se zády o vanu. Objal mě a v té chvíli
jsem nebyla obalená jen horkou vodou, ale i ještě vřelejším Simonem.
Zavřela jsem oči, abych si to všechno vychutnala. Pocit bezpečí, přívětivosti,
erotičnost. Pokusila jsem se přisunout se k němu co nejtěsněji,
když vtom jsem ho ucítila za sebou. Jak se zvětšoval.
"Heleme se, kamarád," zamumlala jsem a laškovně se k němu mezi
bublinkami vplížila rukou.
"Caroline…," varoval mě Simon s hlavou zakloněnou na okraji
vany.
"Copak?" zeptala jsem se nevinně, zatímco jsem mu ho dráždila prsty.
"Už mi není sedmnáct, víš to?" zakřenil se, ale hlas měl přitom chraplavý
a toužebný.
"Díkybohu, jinak bych se musela za svý činy zodpovídat! Za zneužití
nezletilýho a tak," zašeptala jsem a pomalu se přetočila na břicho. Začala
jsem se třít o celé jeho tělo, mýdlové bublinky a voda mi pomáhaly
klouzat.
Simon tiše sykl a usmál se.
"Ty víš, že mě zničíš, nemám pravdu? Přísahám na všechno svatý,
že nejsem stroj… panebože, tohle nedělej," zasténal a instinktivně mi
přirazil do dlaně.
"Ale neboj se. Chci tě jen šoustat tak dlouho, dokud nebudeš vidět
dvojitě," zavrněla jsem a sevřela pěst pevněji. Přes okraj vany se přelila
vlnka vody.
"Vždyť já už nevidím. Připadá mi, že jste tři," vzdychal. Vtom mi roztáhl
nohy a posadil si mě na sebe.
"Tak se, Simone, zaměř na tu uprostřed," poučila jsem ho a dosedla.
Jo, čekal nás i úklid koupelny.
* * *
23:09
"Jdu jen pro jídlo. Potřebuju se posilnit, ženská."
"Tak běž, ale hned se vrať zase ke mně. Potřebuju tě tady. Proč se,
Simone, plazíš po zemi?"
"Už se ani nedokážu postavit na nohy. Tenhle stroj potřebuje na chvíli
vypnout. Možná bude potřebovat i opravit. Počkat, co to děláš, Caroline?"
"Co? Jako tohle?"
"Jo, přesně to. Ty se snad… no páni, to si často hraješ takhle sama se
sebou?"
"Poslední dobou ne, proč? Líbí se ti to?"
"Líbí, je to... týjo... uf... zvoní... to je chlapík s večeří. Já... já... thajský...
já..."
"To rapuješ, nebo co? Mmm, to není špatný…"
"Haló! Haló, je někdo doma? Mám pro vás donášku… Člověče, jak
vám mám asi vrátit drobný?"
"Drobný si nechte."
"Člověče, vždyť jste mi pode dveřma šoupnul padesátku. To je třicet
dolarů dýško."
"Nechte si je. Jídlo položte na rohožku. Caroline, ať už seš v posteli!"
"Mmm, už budu, Simone. Určitě… mě… nechceš… Mmm… dokončit…
óóó. Miluju, když tohle děláš."
"Mmpf, mumpf, háhh, hóóh…"
"S plnou pusou se nemluví, Simone, Simone, Simone, Siiimoooneee…"
"Jak chcete, člověče, nechávám jídlo na rohožce. Ehm, dík za dýško."
* * *
1:14
Leželi jsme právě v posteli, celí ochablí a trochu zmámení. Chudáček
Simon, dovedla jsem ho až na pokraj vysílení. Nebyl sice žádný mladíček,
ale dokonce on sám žasl nad svou… hmmm… výdrží. Po posledním
kole rodea se odplazil do chodby pro thajské jídlo, které jsme potom
snědli na posteli. Z té jsem musela stáhnout lůžkoviny, kolik mezi nimi
bylo rozinek a mouky. Hora práce, které jsem se měla druhý den postavit
(hlavně v kuchyni), byla zastrašující, ale stála za to. Naprosto všechno
to stálo za to.
Po jídle jsme lenošili, kolem klid, ale v nás ho moc nebylo. Ještě pořád
jsme se od sebe nedokázali odtrhnout, navíc jsme byli v růžové noční
košilce a teplácích. Pro jistotu upřesním, že růžovou košilku jsem na
sobě měla já. Leželi jsme v objetí, obličeji k sobě, s nohama propletenýma
a drželi jsme se za ruce.
"Kdy se musíš vrátit do práce?"
"Jillian jsem řekla, že se vrátím v pondělí, ale tohle je to poslední, na
co teď myslím."
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
"A na co teď myslíš?"
"Na Španělsko."
"Fakt?"
"Fakt, bylo to úžasný. Děkuju, žes mě tam vzal. A že sis mě tam vzal."
Dloubla jsem do něj loktem.
"Rádo se stalo, v obojím případě. Jsem rád, žes tam… byla," zakřenil se.
Když už jsem měla Óčko zpátky, dalo se o něm vtipkovat. Na okamžik
jsme se odmlčeli a poslouchali jen hudbu. Simon se chvíli předtím
odbelhal k sobě do bytu, aby pustil desku. Dokonce i při belhání byl
sexy.
"Kdy odlítáš do Peru? Ještě furt mě tím trochu štveš, ale kdy odjíždíš?"
"Za dva týdny. Na fotografa se nemůžeš zlobit. Musím odjíždět často,
ale vždycky se k tobě vrátím."
"Tak aby bylo jasno, neštveš mě proto, že odjíždíš, ale proto, že bych
tam chtěla taky. Ale to neodbíhejme. Každopádně tě miluju víc, než tě
nenávidím, takže jsme v pohodě."
"Jsme v pohodě?"
"Jasně. Já přece vím, že kvůli svý práci musíš hodně cestovat."
"No, ty to sice víš, ale když tě pak nechám tady…," nadhodil se
zachmuřeným pohledem. Pohladila jsem ho po tváři, přitom mě na
kůži zaškrábalo strniště, a sledovala ho, jak se mi opírá do dlaně. Se zavřenýma
očima spokojeně zavrněl.
"Ty mě tady nenecháš. Oba máme rušnej život a každej si ho budeme
žít dál. Nezmění se to jenom proto, že do mě máš právě zaraženej svůj
klacek," namítla jsem.
Simonovy rty se pomalu roztáhly do úsměvu. Stále se zavřenýma
očima se zazubil.
"Někdy může klacek člověka změnit," řekl.
"Někdy může klacek změnit to, co je potřeba změnit. Někdy to klacek
vylepší."
"Někdy to klacek vylepší… Co to tady plácáme?"
"Když vidím klacek, plácám bůhvíco."
"Klackoviny."
"Klackosti."
"Myslím, že tě radši políbím."
"Díkybohu," zahihňala jsem se, když mě objal pevněji. V tichosti
jsme se chvíli jen líbali. Zavrtala jsem se mu k dokonale tvarovanému
a božsky voňavému hrudníku.
"Já miluju tvou náruč."
Martina Godalová (gogika64@gmail.com) [77262]
"Dobře."
"Nikomu jinýmu nepatří."
"Je jenom tvoje."
"Jo, jenom moje. Nezapomeň to říct taky všem nádherným Peruánkám,
co se budou snažit klofnout sexy Amíka."
"Řeknu jim, že moje náruč je už zamluvená."
Usmála jsem se a dlouze zívla. Těch pár dnů bylo vyčerpávajících.
Měla jsem za sebou interkontinentální let a každý centimetr mého těla
byl doslova vypleněný. To holku celkem unaví. Simon se přese mě natáhl,
aby zhasl světlo, a pak mě znovu schoval do náruče.
* * *
1:23
"Simone?"
"Mmm?"
"Spíš?"
"Mm-hmm…"
"Chtěla jsem ti jen říct, že jsem ráda, že ses domů vrátil brzy."
"Mm-hmm, já taky."
"A že jsem do tebe úplně cvok."
"Mm-hmm, já taky."
"Cvok jako mlok."
"Mm-hmm, já taky."
"Co ztratil svůj blok."
"Blok, mm-hmm…"
"Simone?"
"Mm-hmm?"
"Spíš?"
"Mm-hmm…"
"Miluju tě."
"Já tě taky miluju."
……… "
Caroline?"
"Mm-hmm…"
"Jsem fakt rád, že jsem se domů vrátil brzy."
"Mm-hmm…"
"A taky jsem rád, žes byla."
"Už dost."
"Dobrou, Caroline."
"Dobrou, Simone."
Zatímco nás Count Basie a jeho orchestr doprovázeli do země snů,
Simon a já jsme v objetí usnuli.
* * *

Další články